Mou první vydanou povídkou je "Obětiště". Můžete si ji přečíst v antologii "Převeď mě". Svět živých a mrtvých zde prolíná, což na vlastní kůži pocítí čarodějka Elištyla. Pospíchá a proto riskuje.
Povídku Creature si můžete přečíst tady, nebo si vychutnat celý sborník 17 půnočních povídek.
Na konci roku 2023 jsem se účastnila Literního adventního masakru, což byla psací výzva. Podstatou bylo napsat po dobu 22 dnů každý den přibližně 100 slov. Každému dni byl přiřazen jeden žánr.
Po zdolání téhle výzvy mi bylo líto všechny mikro příběhy zavřít do šuplíku a říct si: "Hotovo. Je konec."
Tak jsem se rozhodla, že každý týden zveřejním jeden příběh. A k těm z Adventního masakru napíšu další mikro povídky sama za sebe a vydržím je rok sdílet tady na svém webu.
Někdy jsou to samostatné příběhy, nebo mají pokračování, jindy vznikají scény zachycující myšlenky, pocity nebo atmosféru. Cílem je být autentická a podělit se o to se čtenáři.
Přirovnávám to k mlsání zákusků. Jsou malé, lahodné, ovšem ne vždy se trefí do vkusu. Ale když vám zachutnají, budete chtít víc a jeden stačit nebude...
Budova vypadá jako kanceláře JZD. Přízemní betonová krabice z minulého režimu, včetně oken a dveří. Depresivní. Chladná. Neosobní. Nevlídná a surová jako podzemní garáže. Vzbuzuje to ve mně úzkost a vtíravé otázky, co mě potká uvnitř. Za dveřmi může čekat maník v holínkách, pogumované zástěře a s jateční pistolí v ruce. Dostanu včelku mezi oči a mé...
Nastal rok R, den D, hodina H. Zcela obyčejný den, avšak místo budíku Františku vzbudilo nepřerušované ječení domovního zvonku.
Nebe nad hlavou mi zastírají hustě propletené koruny stromů. Vřeští tam opice, ptáci a bůhví co ještě. Stojím po kotníky v tlejícím listí. Všude něco chroupá, šustí a škrábe.
Panovala ta část noci, kdy i nejvytrvalejší opilci upadli do limbu. Volant otlučeného Peugeota se Jaromírovi cukal v rukou, jak kola poskakovala po výmolech polní cesty. O to víc, když jel se zhasnutými světly. Napravo vlakový koridor do Rakouska a za ním borový les. V té tmě z něj byl patrný jen potrhaný obrys, užírající kus jasné oblohy plné...
"Čau, mami, sem doma," houkla Gabriela z předsíně. Hodila tašku, do kouta. "Mami?" Znepokojení, že nedostala odpověď, se jí zavrtělo v břiše jako něco živého.
Dřímá pod zemí, pod mořem, pod horami a oceány. Je všude jako tuk, co promazává soukolí. A z toho tam a onde tryská vysoko k nebi, provázena šedivými oblaky a deštěm popela. Něco umírá a něco se rodí. Bere, ničí, požírá skály a vše živé. Nic jí není svaté. Je katem i dárcem nového života. Je horoucí krví...