Budova vypadá jako kanceláře JZD. Přízemní betonová krabice z minulého režimu, včetně oken a dveří. Depresivní. Chladná. Neosobní. Nevlídná a surová jako podzemní garáže. Vzbuzuje to ve mně úzkost a vtíravé otázky, co mě potká uvnitř. Za dveřmi může čekat maník v holínkách, pogumované zástěře a s jateční pistolí v ruce. Dostanu včelku mezi oči a mé obtíže budou vyřešeny. Navždy.

Za to může šedivá omítka, okna a dveře, jaké mívaly snad všechny veřejné budovy. Prodejny potravin, školy a zdravotní střediska. Stejné a pro všechny.

Z pusy mi vypadne hned následující úvaha: "Tady někdo pracuje? Ani by mě nepřekvapilo, kdybych tam potkala soudruha se srpem." S každým loudavým krokem pociťuji sílící touhu nastoupit zpět do auta, kterým mě dovezl manžel, a předstírat, že mi nic není.

Manžel pohotově odpoví, že by soudruh taky mohl mít kladivo, kterým by mě vyléčil.

Zatavená A4 na dveřích je přilepená už nějakou dobu. Folii zkroutilo počasí, papír zežloutl a inkoust vybledl. Nicméně se na něm píše, že uvnitř má ordinaci doktor Tolivský. Kromě tohoto nic nenasvědčuje, že tomu tak skutečně je.

Vcházím a rána jateční pistolí se nekoná. Uff!

Uvnitř budova působí stejně jako zvenčí. Prázdná depresivní krabice. Dveře bez štítků. Do čekárny je otevřeno, aby lidé vůbec věděli, kam mají jít.

V rohu u stropu čekárny mě zaujal muzejní reproduktor. Poklad pro milovníky retra. Linoleum s rezavými fleky od stařičkých stolků pamatuje až příliš. Zašlý stůl přetéká bulvárními časopisy pro ženy a reklamními letáčky.

Milá, přátelská sestřička mě nechá čekat jen krátce. Nakonec před půl hodinou jsme si telefonovaly. Podél stěny stojí plechová kartotéka, jaká se už moc nevidí. Štítky s písmeny vypadají jako původní.

Vyšetření je rychlé a diagnóza prostá. Viróza, kterou vyléčí volně prodejné léky a pár dní doma. Antibiotika nejsou potřeba. Píchli mě kvůli tomu do prstu.

Odchází s úlevou, že se nekonalo léčení srpem a kladivem. Nestalo se vůbec nic zvláštního. Žádný divoký zvrat či hádka. Jen to místo ve mně zanechalo dojem cestování v čase a taky vděk, že je pryč doba, kdy tahle budova čpěla novým linoleem.