"Můj milý deníčku…" ta slova mi připomínají posměch spolužáků na střední škole. Nerozuměli tomu, co a proč si zapisuji svým vlastním písmem a napadlo je, že si píšu deníček.

Pletli se.

Děsilo mě, že by mi mé texty ukradli a nahlas je předčítali. Abych spolužákům nedala příležitost k šikaně, zapisovala jsem své prvotiny vlastním písmem.

Nyní se usmívám vzpomínce, že je rovnítko mezi psaním deníčku a výsměchem okolí. Není! Ale v jisté době umělo zabolet a vyvolat averzi vůči psaní deníčku. Jednoduše mi připadalo trapné psát si, že jsem vstala, posnídala a šla do školy.

"Každý spisovatel by si měl vést spisovatelský zápisník," znělo doporučení pro začínající spisovatele. Zápisník dle těchto rad měl být zdrojem inspirace, nápadů a zajímavých postřehů. Usedala jsem k bílému papíru s přesvědčením, že musím začít psát zápisník a musím hledat to zajímavé pro zapsání, abych byla lepší spisovatelkou. Když mě bílý papír deprimoval natolik, že jsem měla potíže cokoliv začít psát, zkusila jsem se ošidit barevnými papíry, nebo změnou formátování v psacím editoru.

Jak to dopadlo?

Paralyzovaná slovy "měla bych" a "musím", má snaha kolabovala. Pravidla a povinnost zablokovaly tvořivost spolehlivěji než blikající kurzor na prázdné stránce. Čím více jsem hledala inspiraci a cokoli zajímavého, o to více se mi mozek kroutil v lebce. Kam jsem pohlédla a vykročila, viděla jsem všední, nudné nezáživné věci. Žádné zázraky a vzrušení se nekonalo. Pokud jsem něco do spisovatelského zápisníku zapsala, postrádalo dlouhodobý smysl.

Jedinou mou motivací bylo, že bych měla. A proto to nefungovalo. Dobře míněná doporučení se míjela účinkem, protože jsou často protichůdná.

Smysl spisovatelského deníku mi docvakl, až při sledování rozhovoru s Lucií Kutrovou! Své cestovatelské zážitky sepsala do knihy osobní, otevřenou a spontánní formou.

To bylo to AHA! Dalo mi to odvahu a touhu psát podle toho, jak to cítím. Pro všechny moudré rady jsem totiž přehlížela sama sebe.

Psaní zápisníku je založeno na bezprostřednosti! Účelem je svobodné zachycení myšlenek, které jsou příliš hlasité, aby nebyly vyslyšeny. Je osvobozující zachytit důležité myšlenky, okamžiky, radosti i starosti v čisté podobě, jak přichází.

Z toho vyplývá, že zápis může být o čemkoliv. Naprosto o čemkoliv. Může začínat větou:

"Vůbec netuším, co dnes budu psát."

I kdyby to byla jediná věta, co napíšu, pořád je to jedna věta a to se počítá. Neočekávám od sebe geniální esej. Účelem je psát.

Zpočátku bylo obtížné vymyslet, o čem psát kvůli přesvědčení, že velká část mých dnů je všední a není na nich nic WOW. Zapisování mi ukázalo, že i všednosti mají svou hodnotu a smysl.

Uplynuly měsíce, každý den jsem napsala kousek textu. Až později přišla sem tam nějaká krize, ale vždycky jsem zápisky za uplynulé dny doplnila.

Psaní zápisníku mě naučilo zaznamenávat slova tak, jak plynou. Je osvobozující vytáhnout ven ze své hlavy všechny chmurné myšlenky, opakující se úvahy a stesky. Mám i mnoho pro mě osobně cenných zápisků o zážitcích, k rozepsaným textům a náměty na další tvorbu. Nemusím tudíž začínat z prázdné stránky.

Čím déle zápisník píšu, tím je to snadnější. Teď mi stačí i pár minut, abych napsala odstavec bez pocitu vakua v hlavě. Tímto procvičuji spontánní vyjadřování myšlenek a baví mě to.

Sbohem bílá stránko! Sbohem blikající kurzore!

Zápisník je pro mě multifunkční nástroj. Plní obdobnou funkci jako Komnata nejvyšší potřeby v knihách Harryho Pottera, tudíž v ní najdu vše, co zrovna potřebuji. Je to neutrální půda, kde je všechno v pořádku, dostatečné a správné. Toto nastavení mi umožňuje kongresu vnitřních kritiků zacpat pusu.

Každá věta v zápisníku je správná, protože byla v danou chvíli nejlepší, jakou jsem zvládla napsat. To je nevyčíslitelná hodnota.

Psaní beru jako umění, tudíž autora vnímám jako umělce, co má možnost volby o podobě svého díla. Čtenáři knihu přijmou, nebo nepřijmou bez ohledu na to, jak moc se autor snažil zavděčit či splnit očekávání.

Pište! S lehkostí a radostí.