Soutěže CKČ jsem se účastnila poprvé, tak jsem očekávala, že zveřejněním výsledků to pro mě končí. Zpětná vazba od porotců tak byla milé překvapení. Avšak v jednom z hodnocení zazněla zkratka "DSC". Díky za ni, protože to odstartovalo sled událostí a o nich je tenhle článek.

Ze zvědavosti jsem dotaz na zkratku "DSC" zveřejnila v jedné uzavřené FB skupině, která sdružuje lidi, kteří píší, vydávají knihy, podílí se na jejich vzniku, účastní se soutěží a jsou jejich porotci.

Dodnes nevím, co ta zkratka znamená. Její autor/autorka se nepřiznala.

Nicméně dotaz inicioval nabídku.

Porotci CKČ se mezi sebou dohodli, že jsou ochotni mou povídku "Slunovrat" přečíst a veřejně zhodnotit (v rámci uzavřené skupiny na FB). Myšlenka byla taková, že odhalení chyb pomůže mně, abych psala lépe. Pomůže to také druhým, aby podle příkladu Slunovratu měli příležitost opravit své povídky, které hodlají zaslat do soutěže.

Na takovou nabídku lze odpovědět pouze ANO. Volbou pak bylo, jestli povídku nechat hodnotit anonymně, nebo se k autorství přiznat. Jelikož je mé autorství veřejné a dohledatelné, tak je zbytečné hrát divadlo s anonymitou. Sama sobě bych připadala jako srab a slaboch.

Přibližně tady končí to hezké.

Musím přiznat, že na můj vkus drsné hodnocení jsem zažila se svými povídkami, v roce 2008, 2013 a 2014. Měla jsem tudíž představu, co od hodnocení očekávat.

Současnou nabídku na veřejné hodnocení jsem přijala z několika důvodů:

• Líbila se mi myšlenka pomoct sobě a taky druhým.
• Zajímalo mě, co se dozvím o Slunovratu, který sklidil hodnocení, že je dobrý ALE...
• Byla jsem zvědavá, co to udělá se mnou.
• Chtěla jsem zjistit, co se změnilo od roku 2014.
  
• Byla jsem zvědavá, kdo moji povídku bude číst a jaký charakter ti lidé předvedou. Mám ráda chvíle, kdy druzí ukážou, co jsou zač.

Jak to veřejné hodnocení na FB probíhalo?

Do hodnocení se mohl zapojit kdokoliv ze členů uzavřené skupiny na FB. Hodnocení probíhalo v únoru v průběhu čtrnácti dnů. Dva týdny! Dva týdny se kdokoli mohl jakkoliv vyjádřit k mé povídce!

To je zásadní rozdíl oproti komornímu workshopu, kde se ve výše zmiňovaných letech sešlo kolem patnácti lidí. Na jednu povídku připadlo přibližně půl hodiny času a bylo hotovo.

Půlhodiny versus dva týdny, kdy druzí hledají chyby, diskutují a rozebírají, co je na mé povídce špatně.

Po skončení hodnocení a mém poděkování všem zúčastněným v jednom z komentářů zaznělo: 

"A klobouk dolů před vámi, nechat se takhle veřejně rozebírat vyžaduje obrovskou dávku odvahy. Vy musíte mít tak velký koule, že jsou vidět z vesmíru!!! Smekám."

Nikdo z účastníků si nebral servítky. Jednoduše hodnotili, jako kdyby šlo o hodnocení v soutěži. Bylo to jako stát tváří v tvář skupině lidí, co vás pomlouvá. Slyšíte všechno, co si o vás říkají, můžete do toho zasáhnout, ale vůbec nic to neovlivní. Oni vás ignorují a pomlouvají dál ve stejném tempu.

Kéž by to bylo jako nahlédnout do zákulisí, jak se točí scény před zeleným plátnem. To ve mně vzbuzuje respekt před celým štábem a herci, co se šklebí, křičí a hrají kaskadérské scény, které jsou na plátně neskutečně silné.

Díky přiznání autorství jsem mohla vstoupit do diskuzí jako autorka povídky, ale ne že by to byla výhra. Z dřívějších zkušeností jsem věděla, že nastane o to větší peklo, čím více budu bránit své dílo a uvádět věci na správnou míru. Na záměry autora povídky se nikdo neptá, přestože při veřejném i workshopovém hodnocení ta příležitost byla. Přihlédnout na záměry, v tomto případě moje, by hodnocení a doporučení nasměrovalo úplně jinam a tím by také mělo podstatně vyšší hodnotu.

Jak jsem se vyrovnala s tímhle náporem na psychiku?

• Od Slunovratu jsem měla odstup. Povídka vznikla na kurzu tvůrčího psaní v roce 2020 na určité téma a v té podobě se neúspěšně zúčastnila literární soutěže. Povídku jsem přepsala, takže původní téma téměř zaniklo. Poslat Slunovrat  do soutěže CKČ bylo to poslední, co jsem se měla s podívkou v plánu. Cokoliv dalšího je nad rámec mého očekávání a v tom je ten odstup.
• Věděla jsem, že když nebudu příliš zasahovat do debat, vlna vášní a rozbouřených emocí kolem mě propluje. Přesto mě jedna vlna zasáhla a poskytla mi cenný podnět pro článek o fantasy světech.
• Názory druhých jsem nechala kolem sebe projít a pozorovala, co se mnou dělají a co po sobě zanechávají. To byla silná lekce sebepoznání a seberozvoje.

Co mi veřejné hodnocení dalo?

• "Slunovrat", na 35. místě ze 48, si přečetlo šest osobností české scény fantasy, sci-fi a hororu. Přála jsem si, aby nějakou moji povídku někdo pořádně rozebral. Ale že se to splní takhle a v takovém rozsahu, to by mě nikdy nenapadlo! Odstartoval to obyčejný dotaz na význam tří písmen "DSC"!
• Ačkoli propozice soutěží bývají prosté – povídka musí obsahovat prvky fantasy, sci-fi, hororu. Pohoda? Ani náhodou! Porotci mají své specifikace, což zužuje perimetr, kam se povídka musí vejít, aby se umístila. Jenže o tom v propozicích není vůbec nic a pak účastník soutěže netuší, proč jeho povídka skončila ve druhé polovině. Výhody má ten, kdo tak říkajíc vidí pod pokličku. A tuplem má výhodu porotce, který se soutěže účastní. Ano, i to je možné. Jen nehodnotí kategorii, které se účastní.
• Z bodu 2 vyplývá, že umístění v soutěži je o střílení pouťových růží zanášející vzduchovkou na střelnici, kde panuje naprostá tma. Šance na zásah je minimální. Zamrzí, že prorazit skrz soutěže, je prezentováno a doporučováno jako ideální cesta, jak se dopracovat k vydání knihy. Každý si tedy musí položit otázky, o co stojí usilovat, jak a za jakou cenu.
• Porotci mohou být moji čtenáři a pak se jim moje povídka bude líbit. Pravděpodobnější je, že porotci moji čtenáři nejsou a povídce nedají body.
• Porotci hledají důvody, na čem strhnout body. Pokud můžou, strhnou je. Za cokoliv. Protože můžou. Protože rozhodují pidi maličkosti, když na prvním místě může být jen jedna povídka. Další dvě stejně dobré dostanou méně bodů.
• Nejsou fantasy prvky jako fantasy prvky. Mytologické prvky použité jako fantasy jsou pořád mytologie. Fiktivní středověk porotci nacpou do škatulky nám známého středověku dle naší historie. Jakkoliv je to nesmyslné, udělají to. Pokud povídka bude s prvky středověku zacházet volně, přijde o body. Pokud bude povídka věrně kopírovat historii, tak to není fantasy.

Ve Slunovratu jsem smíchala různé historické prvky s úmyslem, že to čtenáři sdělí, že se nachází ve fiktivním světě. Tenhle mix vadil, protože to nešlo narvat do škatulky nám známého středověku. Co se tohoto týče, nebyla jsem jediná, koho to udivovalo.

• Hodnotící byli vyzváni, aby hledali chyby, tak je našli. Jakkoliv pravdivé, nebo nesmyslné, tak našli. Udělali, co se po nich chtělo a to důkladně.
  
• Veřejné hodnocení v takovém rozsahu, jak proběhlo, ze mě udělalo silnějšího člověka.

Všem, kdo jsou ochromení tvůrčím blokem, připomínám důležitost radosti z tvůrčího procesu a chtění.

Píšte! Protože chcete a protože můžete.