SLUNOVRAT

Mohla jsem povídku přepsat. S odstupem času bych spoustu věcí napsala jinak, lépe. Ale... to už by nebyl ten Slunovrat, co se umístil ve své kategorii na 35. místě v Ceně Karla Čapka 2023.

Bylo mi líto nechat Slunovrat v šuplíku. Tak jsem si řekla, že se o něj podělím.

Kdo jste toužili po delším čtení, tak tohle je pro vás.

Slunovrat je také příležitostí k upevnění vztahů, vyřešení sporů a navázání nových přátelství. Občas pozemským radostem neodolají ani samotní bohové a přidají se k bujaré veselici.

"Já si ho nevezmu!"

"Zanko, dceruško moje, na tohle je pozdě. Maplana si vezmeš."

"Proč si musím vzít zrovna jeho?! Je slabý, samá kost…" V prstech kroutila koneček copu a pozorovala, jak rezavá mění barvu od zlaté po medově narezlou. Přecházela po světnici v rudých šatech se sukní tak nabíranou, že by látka vystačila na další šaty.

"Přestaň! Je to svatba, ne pohřeb. Když se chováš takhle, děláš ostudu celé rodině."

"Já ho…" Mezi zuby drtila spodní ret, jako by mohla rozkousat zlost z bezmoci, že nemůže na rozhodnutí rodičů nic změnit. Aby potlačila slzy, obrátila oči vzhůru k trámům, ztmavlým volskou krví a žlučí.

"Co když… Co když se ke mně bude chovat zle?" Jen to pomyšlení ji přimělo zalapat po dechu. Stěží dokázala kníknout: "Viděla jsem ho jen na zásnubách. Jak mám vědět…"

"Zanuško…"

"Já nejsem koza na trhu!"

"Maplan se na jiná děvčata ani nepodíval. Tvá krása ti zařídila zemanského synka. Je to víc, než v co jsme s tatínkem doufali. Tak buď za Maplana vděčná. Nesmrdí rybinou ani hnojem. Láska tvoje děti nenakrmí, to si zapamatuj."

"Zajistí mě i děti, já vím. Vařit a prát bude služebná, maštal poklidí čeledín, já budu rodit a vychovávat děti. Stejně ho nechci." Složila paže na hrudi, prsty sevřené v pěst. Stisknutými zuby drhla o sebe, aby nevypustila z pusy další slova, kterých by litovala.

"Nemusíš ho milovat. Stačí, když budeš dobrou manželkou a matkou. Reivgar ti zamotal hlavu. Já to otci říkala. Ostatní děvčata ti Maplana závidí. Ten chlapec je poklad. Rok, nanejvýš tři, a zesílí. Bude z něj silný muž. Uvidíš. Tak nebul! Nemáš důvod."

"Reivgar s tím nemá nic společného!"

"Už dost! Utři si ty slzy. Podívej se, jak vypadáš. Co si o tobě všichni pomyslí, až tě uvidí s opuchlou tváří?" S povzdechem dceři kolem krku připnula náhrdelník s pěti šňůrami říčních perel. "Toho náhrdelníku si važ. Předává se v naší rodině z matky na dceru. Jak já ho předávám tobě, tak…"

"…tak já náhrdelník předám své dceři. A přidám k nim další perly."

"Vzpurnost ti v manželství leda uškodí. Měj rozum." Matka z dřevěné šperkovnice vytáhla pár náušnic. Na stříbrných srpcích visely řetízky s drobounkými perlami, měňavě lesklými jako třpyt měsíce na noční hladině jezera.

"Ruce podél boků. Usmívej se! Aspoň dnes se chovej, jak se sluší. Pojďme, je čas," uchopila dceru za předloktí a nasměrovala ji k hlavním dveřím.

Ta se jí vykroutila, zdvihla bradu a prohnula rty do úsměvu, ze kterého by i slunce plakalo.

"Zanko!"

Palčivé polední horko na zápraží ani necítila, tolik mrazivého prázdna pociťovala ve svém nitru. Jako by v ní s překročením prahu něco zemřelo.

Početná rodina se kolem Zanky shlukla v hučícím roji. Pozdravy přijímala s lhostejností a na dotazy odpovídala pár slovy. Otec jí na hlavu usadil věnec z růží, sušených květin a klasů obilí. Ozdobu podobnou koruně vyráběly svobodné dívky z rodiny již od úsvitu a během celého dopoledne. Poté otec zahalil dceři tvář šátkem, přes jehož jemné záhyby viděla jako v husté mlze.

Ještě loni jsem tančila v kruhu, rozhazovala pšenici. Jak krátká doba stačila, aby nic nebylo jako dřív. Už po žních jsem byla zasnoubena s Maplanem.

Místo toho, aby se v šatech s těsným živůtkem cítila velkolepě, připadala si jako cingrlátky nastrojená klisna. Natočila hlavu směrem, kde přes šátek rozeznávala palisádový plot obkružující vesnici.

Jsem hloupá.

Po dobu, co jejich početný průvod rozvážným krokem směřoval ke svatyni, troubili Zančini bratři a bratranci na hovězí rohy. Na oplátku jim odpovídaly rohy Maplanovy rodiny.

Jakmile stanuli na prostranství před svatyní, veškeré troubení utichlo, až slyšela i ťukání perel na řetízcích náušnic.

Amhataji, ať nejsem jenom klisna na hříbata! Nedopusť to, prosím. Rozhodli za mě, a já to nedokážu zvrátit. Ať je všechny na rozích roznese tvoje kráva. Mé srdce patří jinému, který mi není souzen.

Obřad zahájil vetchý kněz s bílým vousem až k pupku, oděný v rozevlátém hábitu neurčité barvy.

Jakmile otec dceři sejmul šátek, její pohled zalétl přes početný dav k průčelí svatyně, odkud jako by se jí dřevěná socha bohyně Amhataji vysmívala. Palci a ukazováčky složenými do trojúhelníku v podbřišku naznačovala význam obrazce.

Zanka s tupou lhostejností plnila svou roli, aniž by naslouchala slovům kněze. Kamkoli padl její pohled, stáli tam lidé v několika řadách za sebou, těsně vedle sebe.

V těchhle šatech neuteču. Když to zkusím, chytí mě, potrestají… a stejně provdají. Amhataji, kéž by tvá kráva trkla mě, abych upadla a už nevstala!

K Zance přistoupil Maplan, nejistý v kolenou. V očích měl nepřítomný lesk a tváře mu hořely jako zralé třešně. Za to mohla medovina, co z něj sladce čpěla. S rozčesanými zlatými kudrnami vypadal jako ovce, která spadla do kádě s výluhem z cibulových slupek. Červená košile s nabíranými rukávy mu visela na kostnatých ramenou, čímž zvýrazňovala jeho chlapecké vzezření. Nezachránila to ani sametová vesta se stříbrnými knoflíky. Kdyby Maplan neměl výrazný ohryzek, vypadal by jako kostnaté děvče bez ňader.

Reivgare! Proč já?!

Kněz pozvedl ruce Zanky a Maplana, aby jim bílou stuhou svázal zápěstí, a tím zpečetil jejich svazek.

Než slunovratové slunce zapadne… Jsem hloupá! Po tvářích Zance stekly slané korálky, ačkoli se snažila pláč potlačit. To ta medovina, co jsem loni o slavnosti Slunovratu ukradla a tajně vypila, protože jsem tehdy věřila každému Reivgarovu slovu. Ještě může přijet. Slíbil to.

"Maplane Nutsove, bereš si zde přítomnou Zanku Uskovou za svou ženu, budeš ji ctít a milovat v časech dobrých i zlých?"

"Ano."

"A ty, Zanko Usková, přijímáš zde přítomného Maplana Nutsova za svého muže, budeš ho ctít a milovat v časech dobrých i zlých?"

"Ano."

Ani trknutí od božské krávy by nedokázalo tolik, co jediné slovo právě teď. Neomdlela, ale přála si to.

Svatební veselice kolem Zanky prosvištěla, jako by byla přítomna jen tělem. Podvečerní obřad Slunovratu měl příchuť medových koláčů, tvarohu, hruškových povidel a medoviny. Na následující hostině spolu s ostatními připíjela na počest Amhataji. Doušky prokládala zvěřinou, pozvolna dušenou v černém pivu s jalovcem.

Jako záblesk snu vnímala to, že tančí a zpívá. Jídlo ani pití nezvládlo vyléčit bolest, kterou pociťovala.

Tanec utnula až matka, která na ni zblízka ječela. Otec matce přizvukoval.

"Už vám nepatřím! Nepatřím!" křičela na oplátku a smála se.

Do náhle ztichlé noci zatroubily rohy, rozštěkali se snad všichni psi a za palisádou ržáli koně. Zanka nevěřícně zírala, jak bránou prochází pískově zbarvená kráva s černým trojúhelníkem na čele. Neskutečně dlouhé a mohutné rohy se jí stáčely vzhůru do kruhu. Na špičce každého z nich měla přivázanou šňůrku se zlatými rolničkami, jež při každém kroku cinkaly.

Moc jsem pila, usoudila Zanka. Promnula si tvář. Štípla se do paže. Neprobudilo ji to.

Na hřbetě posvátné krávy jela žena v pokročilém těhotenství. Plavé vlasy jí ve vlnách splývaly až k bokům. V pravé ruce držela louč, z níž odkapávala hořící smůla. S odstupem božskou dvojici následovala skupina jezdců.

"Cos to provedla?" zacloumala Zankou matka. "Nejdřív se vzpíráš svatbě, pak tu křepčíš a vyješ jako posedlá, a teď tohle?!"

"Jestli jsi na nás přivolala hněv samotné Amhataji…"

"Připíjím na její počest, otče!"

"Huso! Jenom kvůli tomu by nepřijela. Nikdy naši ves nepožehnala svou přítomností, a to pamatuji divočejší Slunovraty!" štěkla matka.

"Jdu za Nutsovými," oznámil otec. "Zjistím, co to má být."

Amhataji a její průvodci usedli k hodovní tabuli. O ně i o jejich zvířata bylo postaráno a bujará pijatyka začala nanovo. Přítomnost bohyně bylo nezbytné zapít.

Potřeba nadýchat se čerstvého vzduchu odvedla Zanku stranou od všeho toho ruchu. Někam jí muselo zmizet pár okamžiků, protože přišla k sobě, až když ji někdo objal kolem ramen a jemně kamsi vedl.

"Já to zvládnu. Je mi dobře," huhlala.

"Jsem tady kvůli tobě, má milá." Žena, podle hlasu, pozvedla lucernu, aby světlo odhalilo její tvář.

"Ctihodná Amhataji!"

"Můžeš mít, co si přeješ. Pouze dnešní noc."

Pohnula hlavou ze strany na stranu. Skrz opojení medovinou ji bodl střípek bolesti.

"Kdo by měl být otcem tvého prvorozeného dítěte?"

Otevřela pusu a zase ji zavřela.

"Myslela jsem si to."

"Je pozdě. Jsem provdaná za Maplana. Už to nejde zrušit."

"Dnešek je můj. Mohu mnohé. Co ti říká tvé srdce?"

"Jenže…"

"Má milá, chtít štěstí není příliš velké přání, je to tak akorát. Když ne dnes, tak kdy?"

Po vážné odmlce Zanka řekla: "Pak chci, aby ze všech dětí, co porodím, bylo to Reivgarovo jediné, které se dožije dospělosti."

"To je příliš kruté. Nemyslíš?"

"Ne, vznešená Amhataji. To je za to, že mě prodali Maplanovi."

"Provdali."

"Prodali. Provdali. Nevidím v tom rozdíl. Prosím, vznešená Amhataji, řekni, že to dokážeš!"

"Pomsta. Ať je po tvém," povzdechla si bohyně. "Reivgar bude otcem tvého prvorozeného dítěte. Má to ale jedno úskalí. Reivgar nikdy více neopětuje tvé city. Pouze tuto noc. Vaše důvěrné přátelství vychladne. To je cena za tvé přání."

"Chlapec. Když to dítě bude chlapec, silný a zdravý, tak s tím dokážu žít."

"Budiž. Bude to silný, zdravý chlapec a dožije se dospělosti. Jsme dohodnuty? Platí?"

"Co Maplan? Svatební noc…"

"O něj si nedělej starosti. To zařídím."

"Dobře. Platí. Dohodnuty."

Z temnoty Zanku vytáhlo bolavé těžko v břiše. Po čtyřech vylezla z postele. Upadla, když se pokusila vklouznout do bot, a svět se kolem ní otočil a zhoupl vícekrát, než měl. Načež zjistila, že krom jedné boty na sobě nemá vůbec nic. Pohled nasměrovala do postele, kde ke svému zděšení nalezla Maplana rozvaleného na zádech, nahého, stejně jako ona sama. Avšak v útržcích snů viděla Reivgara.

Křečovitý stah žaludku ji popohnal ke dveřím. Duchapřítomně popadla kupu rudé látky, do které se okamžitě zamotala. Ze dveří ložnice dovrávorala přes kuchyni na zápraží do slunečného dne. Překulila se natolik, aby obsah žaludku vyhodila na trávník.

Zvládla pod sebe nasoukat rozechvělé končetiny a lépe si ovinout chumel svatebních šatů kolem těla. Oči jí chvíli plavaly v ostrém slunci, než dokázala zaostřit na pozdvižení na návsi.

Chtěla jsem na dvůr! Proč tam byly jenom tyhle dveře? zkoušela si to v hlavě srovnat, zatímco se jí žaludek svíjel jako úhoř. Nějakou chvíli tak musela sedět jen stěží zahalená do šatů, protože k ní přiběhla její sestra a začala jí pomáhat na nohy.

"Rofko, proč tu jsou Honsurovi z Dubčí? Neohlásili, že přijedou, tak proč tu jsou?"

"To bys měla vysvětlit ty. Fňukalas, že si Maplana nevezmeš, a další řeči…"

"Já o ničem nevím!"

"Honsurovi přijeli v noci jako doprovod samotné Amhataji. Budiž blahoslavena! Je požehnáním, že nás poctila svou přítomností. Ale přijel i ten zatracený Reivgar! Netvrď mi, že v tom nemáš prsty."

"Co to plácáš, Rof?"

Místo vysvětlení ji sestra dostrkala do domu, kde jí pomohla do šatů a učesala ji.

"Tady ji máme. Mladá paní Zanka Nutsová, pane."

To z hloučku vystoupil otec Maplana. Vlídně se usmíval a nataženou paží ji zval, ať jde blíž.

"Co se tady děje? Vůbec ničemu nerozumím."

Hlavně nezvracet! Nevolnost tančila takový čardáš, že kdyby teď cokoliv pozřela, ihned by to vyzvracela.

"Jsi úplně bílá, Zanko. Je ti dobře?" Tchán se dotkl její paže, jestli ho vůbec vnímá. Když se nadechoval, aby otázku zopakoval, svedla slabost na včerejší hostinu.

Přišel také Maplan s rozcuchanými vlasy a v pomačkané košili. Kruhy pod očima mu přecházely od modré po fialovou a ve tváři měl odstín více zelený než bílý.

Reivgar, vyčkávající ve středu hloučku, oproti nim ztělesňoval důstojnost, které teď Zance ani Maplanovi moc nezbývalo. Šedomodrá košile stažená v pase širokým řemenem zvýrazňovala šířku jeho ramen. Jestli včerejší noc hodoval, nebylo to na něm znát. Měl mužnou sílu, jakou Zanka u Maplana postrádala, avšak Zance věnoval jen zběžný pohled.

"Co mají znamenat ty vozy?" V myšlenkách se vracela k noci: Děkuji ti, vznešená Amhataji, že jsi mě s Reivgarem svedla na jednu noc. O tom jsem tajně snila. Bláhově jsem věřila, že si pro mě přijede a odveze mě pryč a budeme spolu. Loni to slíbil. Zatracená medovina. Že já ji kradla!

"Má drahá," ujal se slova Maplan, "včera mě pan Reivgar Honsuro povolal do služby. Já tu velkorysou nabídku přijal. Zdokonalím své jezdecké umění a zacházení s mečem."

"Cože? Do jaké služby?"

"V Reivgarově družině se stanu silným mužem, jakého po svém boku potřebuješ, má drahá. Oba ještě dnes odjíždíme. Proto ty vozy."

"Ty a Reivgar? A co bude se mnou?" Zance poklesla čelist.

"Jedeš také," chopil se slova Reivgar. "Budeš dělat společnici mé ženě. Rozptýlíš ji, protože Maplan bude hodně času trávit s družiníky."

"Myslela jsem, že budeme bydlet tady, než si postavíme vlastní dům…"

"Ne, má drahá. Pan Reivgar Honsuro nás bude hostit ve svém domě v Dubčí."

To mi bude Reivgar stále nablízku! Ale já pro něj budu cizí. Navždy. Co jsem to provedla?

"Tys to plánovala!" vykřikla Rofka. "Chtělas odtud pryč, tak sis to zařídila!"

"Ne, tohle jsem rozhodně neplánovala. Nic z toho, co se teď děje. Mluví z tebe závist, sestro."

Reivgar se naklonil k Maplanovi a šeptal dost nahlas, aby slyšela i Zanka: "Vlastně to bylo přání tvého otce, abych tě vzal do své družiny. Svaly čtením knih nezískáš."

Reivgar o včerejšku neví, uvědomila si Zanka. Naše přátelství vyhaslo. Na svůj slib zapomněl, vlastně asi ani netuší, že mi ho loni dal. Už nikdy neukradnu medovinu, tou to začalo. Přijel, protože se dohodl s Nutsovými, a ne kvůli mně, aby mě odsud vysvobodil! Jsem tak hloupá, že tu svoji hloupost porodím!

Co jsem to provedla, Amhataji…

zdroj titulní foto: pexels.com