Co uděláte, když vjedete do slepé ulice? Proboříte se skrz domy, skrz svah, nebo to zapíchnete čumákem do řeky? Protože VY jste chtěli rovně. A když rovně, tak rovně.

I kdyby to byla blbost? Protože musíte?

Ve svém okolí slýcháme spoustu moudrých doporučení, zaručených vychytávek, jak tvořit rychleji, snadněji, úspěšněji a nejlépe bez námahy. Nevědomky kvanta informací filtrujeme, odmítáme a přijímáme za vlastní. Stačí kliknout... V touze po řešení jdeme naproti moudrům a vychytávkám a ne vždy s pozitivním výsledkem.

Kdo píše někdy slyšel následující věty:

"Piš... Piš... Revidovat se bude až hotové."

"Musíš znát konec, bez toho příběh nenapíšeš."

"Napiš knihu za tři měsíce."

Je to výzva, motivace dokázat to taky, když tohle zvládnou jiní. Někomu pomáhá srovnávání se, soutěžení, předvádění se, dokazování čehokoliv a obhajování sebe a svého díla. Když druzí, tak já taky… Lépe než ti druzí… Rychleji než ti druzí…

Umění není sportovní utkání

Jsem jiná nebo divná nebo porouchaná nebo neschopná nebo já nevím co, když se moje múza 

vzpouzí při apelu na výkon rychlost a soutěživost?

Škatulkování, přetvařování se, očekávání splnění očekávání a výkon a hlavně rychle. Celé je to směšné, trapné a zoufalé, jakmile přijdou emoční nátlaky, výčitky, manipulace. Čelit tomu ve chvíli, kdy se to děje, je obtížné. Především proto, že vzdorující stojí proti přesile obvykle sám.

"Mistr má pravdu, i když se plete."

To jsem slýchala na střední škole. Jeden z mnoha důvodů, proč jsem se s mistrem a vedoucím oboru nedokázala shodnout. Odmítali připustit, že dokážu tvořit jinými postupy než těmi jejich.

"A proč? Proč já? Proč takto? Proč musím a měla bych?"

"Co kdyby to šlo přesně tak, jak to jít nemá?"

Takto se ozývá mé tvrdohlavé, vzpurné a rebelské já.

Vnitřně vím, co potřebuji a co chci, i když to nedokážu uchopit slovy nebo realizovat. Má mysl i tělo upozorňují na stopku, jednosměrku a vůbec, že to či ono jde proti mně. Upozornění přichází opakovaně. Někdy stačí změnit přístup, zvolnit a jindy je nejlepší od trápení odejít a uvolněný prostor naplnit něčím hezkým.

Ne, není jedinou cestou napsat celý příběh a až pak ho opravovat. 

Je v pořádku vrátit se zpět a udělat si pořádek v rozpracovaném příběhu.

Ne, není nutné znát konec příběhu. 

Každý příběh se píše jinak. Příště třeba bude neznámou prostředek.

Ne, není nutné napsat příběh za tři měsíce. 

Jsou příběhy, co rostou a zrají roky spolu s tvůrcem.

Ke stejně kvalitnímu výsledku lze dojít různými cestami.

Rychlost, výkon jsou v pořádku. Stejně tak je v pořádku tvořit pomalu, nesměle, pro sebe nebo maličký okruh čtenářů.

Jenom někteří se budou do krve hádat, že oni mají jedinou možnou pravdu.

Nemají.

Moje psaní vypadá tak, že střídám fáze tvoření a uklízení. Navíc neznám konec příběhu. Inoferův příběh Z toho se nevyklubeš tvořím přes patnáct let, do čehož započítávám i dvě čtyřleté pauzy, kdy jsem vůbec nepsala. Ve výsledku se bavím tvorbou a tím, jak mi příběh roste.

Podle konvenčních postupů všechno špatně.

Podle mě naprosto v pořádku.

Nezapadám. Vždycky mi něco chybí a přebývá. Nezapadat je pro mě normální.

Jak to souvisí s psaním?

Věřila jsem, že píšu fantasy. Nepíšu.

Smyšlený svět, fiktivní jména, kouzla, nadpřirozeno, bájné bytosti. Ne, není to fantasy, není to dost fantasy. Chybí tomu já nevím, co aby to bylo fantasy.

Je to fantasy, ALE… Slova následující za ALE obvykle popřou řečené před tím.

Co jsem považovala za jednoznačné fantasy mělo tolik ALE, že jsem najednou nevěděla, co píšu.

Jenže jsem potřebovala definovat svou tvorbu, abych ji dokázala druhým přiblížit jedním, dvěma slovy.

Vím, co moje příběhy nejsou:

Nejsou fantasy. Nejsou mytologie. Nejsou umělecko-historicky košer, aby to bylo historické cokoliv. 

Co teda píšu?

Možná jste se s podobným zmatkem setkali. Něčemu věříte, jste o tom přesvědčeni, ale pak vám ta jistota proteče mezi prsty.

Když žádná škatulka není akorát, kde lze patřit bez výhrad, je řešením vytvořit si vlastní škatulku.

FIKCE S PRVKY FANTASY

Tohle je moje škatulka, kde mi nic nechybí a nepřebývá.

Fiktivní svět Z toho se nevyklubeš je koláží napříč historií i geografií. Funguje zde magický systém. Je to svět převážně lidí, ovšem najdeme zde početný národ elfů a spoustu dalšího…

Je to příležitost být svá a tvořit pro radost. Spokojenost a milé ohlasy druhých jsou odměna na cestě. Je hezké a povzbuzující, když přichází. Dělají mi radost.

Vy sami jste svoji první čtenáři. Tvořte tak, aby vám to přinášelo potěšení.

Pište!