Sbal si, Inofere

Na nádvoří, obklopeném ze všech stran patrovými budovami, se sešly téměř tři tucty chlapců a dívek různého věku. Seřadili se do řad a vyčkávali na příchod mistrů černomágů. Ranní chlad brzkého rána je přiměl dýchat si na prokřehlé ruce, třít si paže a přešlapovat na místě.

Všichni do jednoho měli černé košile a kalhoty v pase stažené pruhy látky v odstínech světle modré. Kromě oděvu a šerpy měly děti společné modré znaky na tvářích, což byl přirozený znak toho, že dovedou ovládat temnotu. Právě to je dostalo sem do cechu černomágů, aby své dovednosti rozvíjeli.

Na nádvoří vstoupil černomág Badugan, vysoký muž s pletí v barvě skořápek lískových ořechů.

Zavládlo ticho.

"Než začneme s obvyklou rozcvičkou," promluvil černomág Badugan, "tak předstoupí Inofer."

S mistry černomágy to nehnulo, zatímco mezi přítomnými zašuměl vzrušený šepot. Otáčeli se za hubeným, vysokým chlapcem s dlouhými nažloutlými vlasy, který vystoupil ze zadních řad.

Vždy přicházelo něco zlého, když někoho takto předvolali. Proto se chlapec soustředil na svůj dech, uvolnění napjatých svalů a potlačení myšlenek plných obav z toho, co přijde.

"Inofere, ty se rozcvičky nezúčastníš. Ihned si sbalíš všechny své věci a přijdeš sem," řekl Badugan tónem bez náznaku zlosti či radosti.

"Mistře, smím mít dotaz?"

Černomág přikývl.

"Proč si mám sbalit všechny své věci? Za co jsem trestán?"

"Nejsi trestán, chlapče. Pojedeš do Hraničních hor a tam dokončíš svůj výcvik. Teď si běž sbalit."

Inofer okamžik jen zíral. Věděl, že to jednou přijde, ale nenapadlo ho, že teď a takto. Těšil se, že by ho na dokončení výcviku mohli poslat do Letmusie. Slyšel o té zemi spoustu úžasných historek, zatímco z Hraničních hor se černomágové často vraceli v truhle, pokud vůbec. Nikdo tam nechtěl jet.

"Proč do Hraničních hor?" uniklo Inoferovi z úst. Zalitoval toho, ale bylo pozdě vzít slova zpět. Už jen ve své mysli vyslovil otázku, k čemu bude dobré, když ho tam zabijí.

"Tak bylo rozhodnuto," odsekl Badugan.

Ostrý tón černomágova hlasu konečně hnul s Inoferem. Poklusem odběhl do svého pokoje. Nemohl věřit tomu, že se to opravdu děje a že se to děje právě jemu. Nevěřil tomu ani ve chvíli, kdy bez rozmyslu cpal do cestovní brašny těch pár svých věcí. Neměl nic, co by bylo skutečně jen jeho, protože všechno, co měl, dostal od cechu.

"Tři roky," povzdechl si. A on měl jenom jeden vak náhradního oblečení, aby přežil v Hraničních horách, kde se to hemží skřety.

Když se vrátil na nádvoří, učni i mistři černomágové byli pryč. Na Inofera tam čekala černomág s tváří poďobanou od neštovic a ošklivou jizvou přes bradu. Modré tečky na její tváři tvořily skvrny od uší až pod oči.

Pod sílou jejího pohledu si Inofer připadal titěrný, jako by se stával pískem mezi dlažebními kameny nádvoří. To bylo nic oproti propasti, jakou cítil uvnitř sebe.

"Jsem černomág Lecijana. Pojedeš se mnou do Hraničních hor."

Odjel. Nemohl jinak, jakkoliv se tomu vzpíral a nesouhlasil s tím, aniž by mohl cokoliv namítnout nahlas. Bylo rozhodnuto a on musel poslechnout.

Tím skončilo Inoferovo dětství, aniž by to tušil, a začala tím část jeho života, která určila jeho budoucnost.