Co kdyby?

Co kdyby historie byla jinak, než tvrdí odborníci, literatura a televizní dokumenty?

Co si s sebou neseme napříč generacemi?

LOVEC MALÍŘEM

Od malička rád pozoroval stáda divokých koní a jelenů s obrovským parožím. Až s posvátnou bázní obdivoval chlupaté obry s dlouhým nosem a obloukovitě zahnutými kly. Druzí obři byli menší, mohutní a měli roh vyrůstající kolmo vzhůru z čenichu.

Toužil chodit na lovy s dospělými jako jeden z nich. Snil o tom, jak kopím s kamenným hrotem uštědří zvířeti poslední ránu, čímž zajistí celému kmeni obživu. Toužil být lovcem. Houževnatým, vytrvalým, který vždy z lovu přinese něco k snědku. Jenže nejprve ho dospělí odstrkovali, že je moc malý, aby šel s nimi. Připadal si velký dost, jenže ho odháněli, dokud se pokaždé nevrátil k táborovému ohni. Jakmile povyrostl, tak ho mezi sebou nechtěli, protože jim kazil lov svou nezkušeností. Pokaždé lovci mezi sebe přijali jiného chlapce. Mladšího než on, staršího, hubenějšího, silnějšího, většího, menšího. Jeho nikdy. Nerozuměl tomu.

Často tak nacházel útěchu u jednoho ze starců kmene. Ten ho neodháněl jako jiní, ale učil ho vyrábět lojové lampy. Stařec ho jednou vzal do jeskyně, jakých v kraji bylo hodně, a ukázal mu kouzlo uhlíků a různobarevných okrů. To bylo to, proč vyráběl lojové lampy. Najednou to dávalo smysl a on chtěl vědět všechno o výrobě lamp, hledání barevných jílů. Žasnul nad tím, že bílým kamenem se může malovat stejně jako kouskem ohořelého dřeva. Na každou volnou zeď maloval koně, jeleny, rohaté a nosaté obry. Taky medvědy a skupiny lidí, jak obstarávají potravu pro kmen.

Od starce se učil malovat uvnitř jeskyní. Bál se těch temných útrob země, té tmy, ticha a podivných zvuků. Děsilo ho, že by tam zůstal, tak tam chodil jen se starcem, svým učitelem. Ten se jeskyní nebál, avšak jednoho dne se nevrátil. A tehdy svůj strach překonal. Vydal se strace hledat, protože byl přesvědčen, že nikdo z kmene by to tmy jeskyní nevstoupil kvůli starému muži, který kmeni byl jen málo k užitku.

Starce našel příliš pozdě. Vynesl na světlo jen jeho neživé tělo. Členové kmene obřadně pomalovali starcovo neživé tělo a zasypali ho lučními květinami, poté co ho uložili do jámy. Tu zahrnuli hlínou a kameny, aby mrtvé tělo nepřilákalo dravce.

Od té doby chodil do jeskyní sám a maloval uvnitř jejich útrob. Už nebyl jen nesmělým chlapcem, který maluje jen venku po skalách, kde kresby smívaly deště.

Netušil, že jeho nenaplněná touha stát se lovce zanechá odkaz jeho rodu, který přetrvá tisíciletí a že jeho malůvky budou obdivovány jako umění. Tomu by nevěřil a nerozuměl, i kdyby mu to pověděl nějaký hlas z budoucnosti.

VYHLÍŽENÍ HOJNOSTI

Seděl pod skalním převisem, odkud měl široký rozhled na nížiny rozprostírající se kolem zvlněné řeky a jejích četných ramen.

Vyčkával trpělivě, dlouhou chvíli si krátil rýpáním pazourkovým nožem do kusu dřeva. Jeden šikmý zářez vedle druhého a pak do kříže další zářezy.

Podzimní dny ještě hřály sluncem, avšak noci již bývalý chladné. Blížící se zima popožene stáda zvěře do teplejších oblastí za pastvou. Půjdou nížinami podél řek, protože je k tomu donutí okolní kopce. On to věděl, proto tady vysedával a vyhlížel příchod hojnosti.

Každoroční pohyb stát zvěře byla příležitost pro všechny muže z kmene, aby vyrazili na lov chlupatých obrů s obrovskými kly a dlouhým nosem. Bylo nesmírně obtížné je ulovit, avšak maso z jediného zvířete dokázalo celý kmen nasytit na několik týdnů.

NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽENA

Celý den seděl v křoví, vyčkával na tu nejkrásnější ženu z kmene, až se půjde koupat. Konečně se dočkal. Vstoupila do jezírka úplně nahá, otočená k němu zády. Rychle popadl kus kůry a začal uhlíkem kreslit její objemné křivky. A když se předklonila, tak prostě jenom zíral na tu nádheru. Pak se otočila, aby si umyla vlasy, a on zase honem kreslil její plná ňadra sahající skoro k pupíku.

Tajně během nočních stráží u ohně modeloval kypré tvary z hlíny tak dlouho, až s nimi byl spokojený. Opatrně vysušenou sošku posouval do horkého popela, aby oheň hlínu vytvrdil. Z hotového díla byl tak nadšený, že ho z toho začalo svrbět. Rychle figurku schoval pod kožešinové přikrývky, aby ho nikdo přistihl. Ale v noci ho znova probudilo svrbění, sevřel figurku ženy v dlani a palcem leštil oblé tvary poprsí a pozadí. Doufal, že svrbění přejde, ale nepřešlo. A co hůř! Nemohl z toho svrbění spát až do rána.

OCHOČENÍ VLKA

Na jedné z mnoha toulek za potravou zaslechl naříkání nešťastných štěňat. Chtěl rychle odejít, aby náhodou nestřetl matku mláďat, ale pak mu zvědavost nedala a on se šel podívat blíž, avšak štěňata utekla hluboko do nory, kolem které nacházel jen otisky stěněčích tlapek.

Vytáhl z brašny čerstvě uloveného králíka, stáhl mu kůži a rozřízl břicho. Netrvalo to dlouho a zaslechl šramot. Vůně z nory vylákala vyděšená, hubená štěňata. Z celého vrhu jen dvě.

Pochopil, že dospělí vlci nepřijdou. Smečce se muselo něco stát. Pomyslel na to, že štěňata tady zemřou hlady, ale když je zachrání, vyrostou z nich vlci. Ani jedno mu nepřipadalo dobré. Nikdy neslyšel o ochočeném vlkovi, natož dvou. Žil na samotě, takže se o vlčatech nikdo nedozví.

Bylo mu těch vyhublých mláďat líto.

"Co kdyby to byly lidské děti, co přišly o rodinu a umírají hlady? Otočil by ses zády a odešel? Sotva spatřily svět, už z něj mají odejít a ještě takto krutě?" ptal se sám sebe.

Dohadoval se sám se sebou, zatímco se vlčata snažila pozřít maso králíka.

Bez větší námahy obě chytil, strčil do brašny a nakousanému králíkovi omotal kolem krku povříslo z lýka sloupnutého z větve, aby ho mohl nést.

Donesl vlčata k sobě do srubu. Nakrmil je, dál jim vodu a ze starého oblečení jim vyrobil pelech.

I přes jeho veškerou snahu jedno ze štěňat do týdne pošlo. Zůstala fenka.

Podařilo se mu o ni starat tak dlouho, až z ní vyrostla mladá vlčice.

To už ji ale nechával venku mimo srub. Bál se, že by mu mohla ublížit. Ona se zdržovala v jeho blízkosti, přestože v ní vítězila vlčí přirozenost. Jednoho dne poslechla volání svého druhu a odešla. Neviděl ji dlouhé měsíce, pak se najednou z ničeho nic ukázala a nebyla sama. Měla s sebou vlastní štěňata.

Když jí vyšel vstříc, utekla, ale jakmile ji nalákal na čerstvé maso, přijala ho. Trvalo to dlouho, než k němu nesměle přišla.

A nakonec k němu přivedla i vlastní štěňata.

V tu chvíli byl šťastný za své odvážné rozhodnutí zachránit mláďata nebezpečné šelmy. Věděl, že udělal správné rozhodnutí a doufal, že se k němu bude vlčí rodina vracet. Strach přešel do radosti, že jsou vlci k němu přátelští.

úvodní obrázek: jeskyně Ruffignac, Francie; zdroj foto: www.bradshawfoundation.co