S vrčením se školník pustil do opravy a ještě před desátou hodinou měl hotovo. Šroubky nahradil nýtky a doufal, že to je první a poslední židle, kterou se žáci pokusily rozmontovat.

Na ex vypil studenou kávu a šel vrátit opravenou židli do 4B. Po chodbách školníka provázelo ticho, ačkoli ve třídách měla probíhat výuka. Ovšem zvenku i přes zavřená okna slyšel výskání a smích. Postavil židli k lavici, kde chyběla, a vydal se zpět do své dílny v suterénu školní budovy.

"Když mě pustíš, splním ti přání!" zastavil ho pištivý hlas z jedné prázdné třídy. Podivil se nad tím a do třídy nahlédl.

Jeho pohled se střetl s vypouleným okem oranžového karáska ve sklenici od okurek. Ta stála na jedné z lavic.

"Nemají kouzelné rybky tři přání?"

"Mají. Tamara Kořísková si přála zásobu sladkostí na celý rok. A pak si přála, aby si všechny děti téhle školy i s učitelkami mohly místo výuky hrát venku."

"Tak jak to, že jsi tady, zlatá rybko? Tamara tě musela pustit, abys jí přání splnila."

"Pustila mě. Do akvária! Pak mě zase chytila a donesla sem, aby se chlubila spolužákům. Zůstalo poslední přání."

"Smradi. Ať je čerti roztrhnou, jak hada. Že by to ti spratci zasloužili. Vždyť se čertů ani nebojí!" zavrčel školník. Věděl o tom své. V prosinci totiž chodíval převlečený za čerta s Mikulášem a andělem. Rachotil řetězy a chystal si pytel na nezbedníky, ale děti se mu jen smály.

Popadl sklenici, vyšel z budovy a zamířil k potoku, co tekl hned vedle pozemku školy a sklenici obrátil dnem vzhůru. V potoce se mihl záblesk oranžové a rybka byla pryč.

Radostné pokřikování ze školního dvora se změnilo ve strašlivý vřískot doprovázený vrčením, vytím, práskáním bičů a rachotem řetězů. Trvalo to jen tak dlouho, než školníkovi s hrůzou došlo, co se děje.

Pak nastalo ticho.

"Do prdele…" zaklel a pohled mu přitom padl na prázdnou sklenici, co držel v ruce. "Já to nemyslel tak doslova, zlatá rybko!"

zdroj úvodní foto: pexels.com