FREDERIK von Příkopa
Dívka štíhlá jako násada od vidlí, jimiž přehrabovala podestýlku, nabrala koňský exkrement a se znaveným povzdechem ho přihodila do přeplněných koleček.

Dřímá pod zemí, pod mořem, pod horami a oceány. Je všude jako tuk, co promazává soukolí. A z toho tam a onde tryská vysoko k nebi, provázena šedivými oblaky a deštěm popela. Něco umírá a něco se rodí. Bere, ničí, požírá skály a vše živé. Nic jí není svaté. Je katem i dárcem nového života. Je horoucí krví Matičky. Prosakuje v jizvách a bolácích, kde zasychá do černé krusty. Zrodila se spolu s Matičkou a s ní i skoná, odpaří se v žáru umírajícího Slunce.
Dívka štíhlá jako násada od vidlí, jimiž přehrabovala podestýlku, nabrala koňský exkrement a se znaveným povzdechem ho přihodila do přeplněných koleček.
Povídku "Med já rád" jsem do literární soutěže Cena Karla Čapka posílala bez očekávání. Posláním povídky do soutěže jsem mohla jenom získat.
Celé dopoledne strávila po kolena v potoce. Doufala, že se nenápadně vytratí a prozkoumá staré zdi, co nedávno objevila v lese, zarostlé ostružiním. Vítala jakoukoliv chvíli, kdy mohla uniknout z dohledu domu a vsi. A ty ruiny vypadaly jako ideální skrýš. Macecha to snad vytušila, protože našla snad ty nejšpinavější hadry, aby je Sur Azir oprala....
S vrčením se školník pustil do opravy a ještě před desátou hodinou měl hotovo. Šroubky nahradil nýtky a doufal, že to je první a poslední židle, kterou se žáci pokusily rozmontovat.