Panovala ta část noci, kdy i nejvytrvalejší opilci upadli do limbu. Volant otlučeného Peugeota se Jaromírovi cukal v rukou, jak kola poskakovala po výmolech polní cesty. O to víc, když jel se zhasnutými světly. Napravo vlakový koridor do Rakouska a za ním borový les. V té tmě z něj byl patrný jen potrhaný obrys, užírající kus jasné oblohy plné hvězd. Nalevo za remízky a hrbolatými loukami tušil, neviděl, vzkvétající zahrádkářskou kolonii. Nespočet vyšlapaných pěšin, bludiště plotů.

Kdyby si to tady neobhlédl ve dne, tak by teď byl naprosto ztracený. Stáhl okýnko, rozhodně ne kvůli touze po podzimním vzduchu. Čpavkový pach hnoje a moč z výběhu s prasaty ho upozornil, že už je blízko.

Zajel ke kraji, vypnul motor a naslouchal noci. Nic. Ticho. Studený vánek šustil v trávě a holých větvích starých stromů.

Jakmile měl jistotu, že je sám, vystoupil a z kufru vytáhl krabici omotanou streč fólií, voděodolnou páskou a nakonec králičím pletivem a drátem. Jakoby nestačilo, že to uvnitř mělo uřezanou hlavu, mezi čelisti nacpaný kámen a zbývající prostor v krabici vyplňovala maková zrníčka.

Po paměti našel rozpadlý zahradní domek, obrostlý zplanělou révou. Posvítil dovnitř světlem telefonu, aby se o něco nepřerazil. Strčil krabici do nejvzdálenějšího rohu a zaházel ji haraburdím, co tu bylo.

Jaromír si rychle pospíšil do auta, šlápl na plyn a bez světel uháněl polní cestou zpátky města s pocitem, že ho něco pozoruje.

DÍL II.

Jaromír se s leknutím probudil. Vyskočil z postele a rozsvítil v každé místnosti. Nic. Jen on a jeho divoce bušící srdce. Nahlédl pod stůl. Nic.

Narovnal se a stála tam Ona. Vysoká antropomorfní věc s tváří jako vejce. Maličkatá očka jako perly obsidiánu soustředila jen na něj. Ona přímo uprostřed jeho kuchyně v triku s dětskými obrázky! Pazourou ho popadla za pyžamo jako dítě plyšáka a posadila ho na židli.

"Zabil jsi mou sestru," řekl její hlas uvnitř Jaromírovy hlavy. Ona neměla ústa, kterými by mohla mluvit. "Pohřbil jsi ji do krabice plné máku, aby přepočítala zrníčka, než povstane jako nemrtvá. Zahodil jsi ji v ruině u kolejí! Mě nezastavíš! Sestři!"

Ze spíže vylezla půl metrová věc v dětském triku. V němém syčení cenila drobné, ostré zuby. Za sebou po zemi táhla dřevěný váleček na těsto.

"Narkóza nebude potřeba, sestři. Jarouškovi prospěje trochu bolesti za naši sestru. Osmičkové kleště!"

Začal vřískat, ale z úst mu nevyšel žádný zvuk. Ona, Zubnička, ho zkušeně znehybnila a rozevřela mu čelisti, přestože se urputně bránil.