Celé dopoledne strávila po kolena v potoce. Doufala, že se nenápadně vytratí a prozkoumá staré zdi, co nedávno objevila v lese, zarostlé ostružiním. Vítala jakoukoliv chvíli, kdy mohla uniknout z dohledu domu a vsi. A ty ruiny vypadaly jako ideální skrýš. Macecha to snad vytušila, protože našla snad ty nejšpinavější hadry, aby je Sur Azir oprala.  Bříška prstů měla rozmočená, dřela si kůži z rukou a pořád měla ještě kupu prádla teprve namočenou ve vědru s mýdlovou vodou.

Všechen vztek vkládala do usilovného drhnutí. Představovala si, jak ty zlé emoce odtékají spolu se špínou a mydlinkami. Vypouštěla je ven a do proudu ledové vody horského potoka. S každým kusem hadru si připadala čistší, lehčí a šťastnější, za to však jakoby stála po kotníky v žumpě. To bylo jen v její hlavě. Soustředila se na praní, fleky, mýdlo, důkladné vymáchání.

"Ty to ještě nemáš?!" Hlas macechy ji švihl přes záda jako tenký proutek zbavený kůry.

Ani se neohledla, když odpověděla: "Ne, matko, nařídila jste mi, ať se vrátím až s čistým prádlem. Ještě čisté není."

"Ty drzá flundro!" To už slyšela i dusání po pěšině vyšlapané v křoví.

Sur Azir čekala další nadávky, bezpochyby ji macecha ztrestá, ale místo toho zaslechla hysterický řev.

Když se Sur Azir otočila přes rameno, zahlédla jen rozevláté sukně macechy, jak utíká pryč.

Nechápavě zírala, ale pak si všimla povadlých rostlin kolem břehu. Slunce se zalesklo na mělčině a ona si všimla mrtvé ryby. A vedle ní ležela další. Vůbec kam pohledla, tam našla mrtvé zvíře a rostliny. V kruhu pěti kroků kolem sebe viděla zkázu a zmar.

Už nikdy nemusela prát špinavé prádlo a už víc nemusela žít v domě, který jí nebyl domovem. Ani ji nemuseli vyhánět. Odešla sama a už nikdy se nevrátila do vsi, kde si nepřipadala vítaná.