Povídka se zúčastnila literární soutěže Cena Karla Čapka 2024 a umístila se na 17. místě. Vychutnejte si ji ve stejném znění, jak se účastnila soutěže.

MED JÁ RÁD

Světlo, kalné jako oči mrtvoly, vyhnalo stíny do hloubi lesa za pastvinou, kde budou vyčkávat do večera. Pak opět natáhnou své pařáty a pohltí svět. Déšť rozpouštěl dusný opar na cáry, zatímco dopolední slunce zůstávalo skryté za šedivou masou mraků.

Ačkoli si Esatril občas přála mít útlejší postavu, právě nyní byla ráda za velký zadek, protože jinak by ji jízda na klopýtajícím grošákovi bolela podstatně více. Na rozbahněné pěšině koni každou chvíli ujelo kopyto, pohodil hlavou nebo sebou škubl, když hledal ztracenou rovnováhu.

Viděla se v Ziršicích v hostinci "Za Potokem", kde prý vaří nejlepší guláš, ale včera v Laplalozech povídali, že to Ziršičtí tvrdí, jen aby nalákali pocestné.

Jak Esatril sjížděla blíže k potoku na spodním okraji pastviny, opar i přes mírný déšť zhoustl do mlhy, ze které jí stékal pot mezi lopatkami. V nose ji zašimral pach rybiny a vzadu na jazyku pocítila jakoby slizkou pachuť, z níž se jí zhoupl žaludek.

Přehodila si otěže do levé ruky, aby pravačkou vytáhla hrst třešňových pecek z váčku u pasu. V dlani pecky promnula, načež zaplály jasně růžovými plamínky.

"Šššš…" zastavila Esatril grošáka, aniž by tahala za otěže. Zdánlivě ledabyle cvrnkla růžově planoucí pecku do rákosí u potoka.

Ticho. I přešlápnutí koně a šustění kapek deště v listí znělo hlasitě.

Druhou cvrnkla s větší silou a myšlenkou trefit.

"Auáuuu!" kviklo pod mostem.

Cvrnkla další pecku a ihned si připravila další.

"Nic vám nedělám!" Chraplavý hlas patřil muži. "Jsem hodný! Neublížím. Netopím pocestné!"

"Vodník? Jsi vodník?" vydechla Esatril s úlevou. Lepší než trol, ten by už házel kameny. Tady asi spíš bahno a mrtvé ryby.

Šramot v rákosí u mostu utichl.

"Vylez!" cvrnkla po tvorovi další pecku.

Skučení, šramot a čvachtání poplašily koně, takže minula.

"To je třešňová pecka! Kdo jsi?"

Zvažovala, zda zapírat, ale pak křikla: "Esatril!"

"Dokaž to! Ukaž mi věc, co by mohla mět jenom ona!"

"Bluše Bahu? Jsi to ty?!"

"Dokaž, že jsi Esatril!"

"Mám přívěsek s lišajem."

"A co jako? Ten má každá čarodějnice."

"Ten můj má na zadní straně vyryto Zogia. Tak se jmenovala moje babička. To po ní jsem zdědila čarodějné schopnosti."

Pod mostem to čvachtalo, rákosí šustilo a praskalo. To, co se hrabalo zpod mostu, se podle mlaskavých zvuků brodilo vodou a bahnem. Mezi stvoly rákosu mu nažloutle zasvítily oči jako kočce.

Esatril obrátila lišaje, aby ukázala spodní stranu. Na tuto vzdálenost by člověk rozeznal nanejvýš motýla, avšak vodník měl tak ostrý zrak, že písmena dokázal přečíst.

Na pěšinu se vyhrabal bosý vychrtlý chlapík špinavý od bahna a řas, nerozlišitelných od cárů hadrů. Kdekdo by si ho spletl s nemrtvým utopencem, protože jeho pokožka připomínala něco rozmočeného a slizkého. Přerostlými, křivými nehty se podrbal v mokrých vlasech slepených do pramenů. Koutky promodralých rtů stočené nahoru ukazovaly zažloutlé zuby.

Napětí povolilo jako svěrače při úplavici.

Esatril zbývající pecky vrátila zpět do váčku.

"Bluše, v tůních u Kazřova bývalo tvé panství. Co tě sem vyhnalo?"

"Lidi. Tvrdili, že jim vyžírám ryby a zaklínám sítě, páč nalovili jenom čudly. Dyť lovím jenom přemnožený a nemocný ryby! Kačení vejce, ty já rád, to jo, ale nikdá nesním celou snůšku. Prej taky tajně po nocích sadím žabinec. Parchanti! Jsem prej stvůra, tak jsem odešel sem. Jedeš kvůli tomu požáru v Ziršicích?"

"Ano, vévoda Zovkovský mě tím pověřil, protože lidem se cosi nezdá na tom požářišti. Jsem jediná, koho mohl poslat." Ač se snažila, vodníkův odér zkažené rybiny jí zkroutil obličej znechucením.

"Byl jsem zrovna u rybníka pod posvátným hájem. Cejtil jsem kouř a slyšel skřeky."

Chvíli to vypadalo, že couvne zpět do svého doupěte v rákosí, ale pak řekl: "Jak pojedeš zpátky, přivez mi soudek medu. Prosím."

"Co jsi viděl? Když mi to povíš, tak ti med přivezu."

"To jsem si hloupě naběh!" roztrpčením zatnul pěsti.

"Povídej, Bluše, a dovezu ti med."

"Slibuješ?"

"Slibuji. Tak cos viděl?"

"Nevím, co to bylo. Duch? Přízrak? Démon?" pokrčil kostnatými rameny. "Do posvátnýho háje nelezu, ale možná tam to zmizlo. Já cejtil jenom ten smrad záprtků. Tož tak. Přivezeš…?"

"Ano, přivezu," souhlasila Esatril.

Natáhla dlaň, cukla prsty – třešňové pecky, kterými trefovala vodníka, jí samy přiletěly do dlaně jako světlušky, táhnoucí za sebou růžově planoucí záři.

Ziršický hostinec "Za Potokem" v boční uličce vyčníval nad všechny ostatní domy. Široká vrata vpustila Esatril na prostorný dvůr.

Odepjala od sedla brašny, jelikož je nechtěla nechávat bez dozoru, a za měďák svěřila grošáka nanejvýš dvanáctiletému chlapci načichlému hnojem. Ten dychtivě hrábl po minci, úzkostlivě uhýbal očima a nepromluvil ani slovo.

Přestože síň hostince měla prosklená okna, uvnitř panovalo tlumené šero. Celý jeden roh síně zabíral krb, v němž kouř ohříval klobásy zavěšené na dřevěné tyči tak, aby z nich tuk kapal rovnou do kotle s gulášem.

Hostinský, tělnatý chlapík s mastným čelem a pažemi zápasníka, sjel pohledem čarodějku od vlnitých vlasů, přecházejících od plavé po karamelově narezlou, až po hrudník. Níž jeho pohled neklesl. Nikdo netvrdil, že by kdy ňadra někoho uhranula, ale Esatril by dost mužů napočítala. Nicméně za uhranutí vždy mohly oči.

"Pro vás tady nic nemám, ženská. Ale za měďák mi můžete…" začal hostinský.

"Za měďák vás tam leda kopnu."

"Ty prašivá…"

"Guláš a džbánek medoviny. Prý kupci sem za obojím rádi zajedou," na ohmataný pult položila půl stříbrňáku v měděných mincích. "A taky chci nocleh."

Hostinský se nafoukl, zrudl a pak zfialověl. Když tlustými prsty sebral mince, Esatril už seděla u stolu.

Pod nevraživým pohledem hostinského si vychutnala sotva polovinu guláše a první ze dvou krajíčků chleba, když dveřmi z ulice vešel mládenec se zplihlými vlasy, žlutými jako mokrá sláma. Tučné měkké břicho se mu pod propocenou košilí chvělo při každém kroku. Než došel k Esatril, několikrát si popotáhl kalhoty, aby mu nespadly.

"Vy budete ta čarodějka," bafl na ni. Svalil se na židli a ztěžka odfukoval. Mávl na hostinského a ten mu okamžitě přinesl korbel piva.

"Má tady ještě někdo bronzový náhrdelník s lišajem?"

"Jsem Voksen Kenzil."

"Esatril Gatriva. Nechte mě dojíst. To spáleniště nikam neuteče." Jsem čarodějka. Kdyby mě sem neposlal vévoda kvůli tomu požáru, tak by mi hostinský předvedl, jakou sílu má v těch zpocených chlupatých prackách.

"Máte pověření od vévody Zovkovského?" Pohled očí, zapadlých pod tučnými víčky, byl chladnější než kamenné zdi hostince. Rozepnul si horní knoflíčky u košile, vypil půl korbelu na jeden nádech. Koupal se ve vlastním potu jako hostinský, který z nich obou nespouštěl oči.

"Zeman požádal vévodu, takže mám," ukázala Voksenovi dokument, ale z ruky ho nedala. "Byl jste u toho požáru?"

"Nepřísluší mi na to odpovídat. Zeman Sirdan Volmont si s vámi přeje mluvit."

Na návsi je doběhla malá umolousaná dívenka. Blonďaté vlásky měla rozcuchané, ale copy pořád držely pohromadě. Lem sukně mokrý po kolena a zamazaný od bahna svědčil o tom, že někde lezla po čtyřech. Hnědé šmouhy pokračovaly i na předloktích a jedna dlouhá vedla od brady k uchu, jak se asi snažila rukávem utřít sopel, co jí tekl z nosu. Z očí, modrých jako luční zvonky, jí po tvářích stékaly obrovské slzy. V drobných ručkách svírala zmuchlanou hroudu obalenou blátem.

"Běž za mámou," mávl Voksen na děvčátko, jako by odháněl slepice.

"Včera mi umřelo koťátko. Dokážete ho oživit?" Doširoka rozevřené oči přetékající pláčem upírala na Esatril. Vztáhla k ní nehybnou hroudu.

"Je mi to líto, ale to nedokážu."

Holčička strnule stála, obrovské slzy jí stékaly ke koutkům rozechvělých rtů.

Muselo ji to stát obrovskou námahu a odvahu vyhrabat to mrtvé koťátko z mokré země a přinést ho sem…

"Určitě si najdeš jiné koťátko."

Zakroutila hlavou a se vzlykáním utekla.

Voksen si jen povzdechl: "Měla jste jí předvést nějaké kouzlo."

"Jestli jste chtěli divadlo, měli jste pozvat pouťového šaška. Předvedl by vám i to, co nedokáže mistr čaroděj. Nikdo nedokáže trvale oživit duši, co náleží paní Smrti. Tak to je."

"Jste zlá. Vždyť je to dítě."

"Právě proto, že je to dítě, Voksene. Je kruté obelhávat dítě a očekávat, že lest neodhalí."

Pro rozhovor zeman Sirdan Volmont zvolil strohou místnost v přízemí hrádku. Stůl z hrubých prken obklopený neméně hrubými židlemi napovídal, že tohle je jídelna pro služebnictvo.

"Byl jste u toho požáru, pane?" položila mu Esatril stejnou otázku jako Voksenovi v hostinci.

"Neviděl jsem nic z toho, o čem lidi vykládají, pokud se ptáte na tohle," odsekl postarší muž. To, jak seděl, rozvalený v židli, vypovídalo o houževnatosti kostnatého zevnějšku. Do poháru si nalil červené víno, avšak jak Esatril zjistila, džbán určený pro ni obsahoval více vody než vína.

Toleruje mě tady jenom kvůli pověření vévody, nebo aby se nebouřili Ziršičtí, protože jim tu straší?

"Co jste tedy viděl, pane?"

"Dům v plamenech. Nezbývalo než počkat, až shoří do základů, a mezitím okolní domy polévat vodou, aby nepřeskočila jiskra. Nepřipadalo mi to neobvyklé."

"Dobrá. Vy, pane, tvrdíte, že to byl obyčejný požár. A o čem vykládali ostatní?"

"Prý kouř vtáhl do domu kováře Sunkina, hned jak se vyplazil ven. Kouř nemá zuby, jenže lidi přísahali, že to je pravda. Oheň jim přehřál hlavy, byla noc, každý křičel a pobíhal. Nejsou kouřoví hadi, co by dokázali zabít člověka."

"Hadi? Ono jich bylo víc?"

"Já neviděl žádného. Někdo říká jeden, někdo dokonce tři. Lidi tomu věří. Slyšeli Sunkina vřískat a tu stvůru drtit jeho kosti. Ráno po uhašení to tam celé páchlo zkaženými vejci. Na můj příkaz byl Sunkin vytažen z trosek a pohřben. Byl ošklivě popálený…" zhluboka se nadechl, vydechl, a pak rychle dopil zbytek vína.

"Pohřben?"

Důrazné kroucení hlavou ze strany na stranu doprovodil mávnutím ruky: "Vlastně spálen. Jedině tak nepovstane z hrobu. Trosky domu nechce nikdo ani prohledat. Pořád to tam páchne stejně jako první den po požáru. Lidi věří, že tam smrdí ta stvůra. To není možné!"

"Pane, povězte mi něco o tom Sunkinovi."

"Je mrtvý. Vás by měl zajímat jeho dům a kovárna."

"Byl kovář? Na čem pracoval?"

"Co je to za otázku? Kovář koval a opravoval nástroje na pole. Nože, sekery, srpy a kosy. Obyčejné věci. V kovárně asi začalo hořet. Jiskra, kousek horkého kovu…" pokrčil rameny.

"Pane, po obyčejném požáru by nezůstával zápach síry. A i kdyby, po dešti by to mělo zavánět méně. Vy tvrdíte, že to tam páchne stále stejně."

"Vyřešte to!" bouchl prázdným pohárem o stůl a dolil si po okraj.

"Kdo vlastnil dům před Sunkinem?"

"Jeho děd. Umřel letošní zimu. Sunkin se o něj staral."

"Něco neobvyklého v poslední době?" Záprtky.

Zeman Sirdan pokrčil rameny.

Než Voksen doprovodil Esatril ke spáleništi kovárny, už poblíž vyčkávali vesničané. Jakmile spatřili Esatril, špitání mezi nimi utichlo, pozorovali každý její pohyb, a kdyby jejich pohledy byly šípy, měla by jich čarodějka v zádech celou kopu.

"Ti lidi musí pryč."

"Nás nebudete vyhánět z naší vesnice!" štěkl Voksen za všechny shromážděné.

"Já vás…" nikdo ji neposlouchal, tak zbytek věty spolkla. Po chvíli dodala: "Potřebuji tady být sama. Takže všichni musí odejít. Vy taky, Voksene."

"To…"

"Nic nezjistím, když mi budete koukat pod ruce. Takže odejděte a nechte mě dělat moji práci. Prosím, Voksene."

"Chtějí vědět, co zabilo Sunkina."

"Dozvědí se to. Potřebuji klid. Odejděte."

"Kdybyste neměla pověření…"

"… tak co?"

"O tomhle se zeman dozví!" Za rudou v jeho tváři nyní nemohlo přehřátí.

"Povězte mu, že potřebuji klid, abych zjistila, co se tu stalo. Jestli to nedokážete zajistit vy, ať pošle někoho jiného."

Voksen se nafoukl jako mrtvý ježek. A pak začal hulákat na vesničany, aby si šli po svých.

Odkudsi přilétl ohryzek z jablka. Esatril ho zahlédla sotva okrajově, ale zareagovala dřív, než ji stačil rozum zastavit. Růžový záblesk ohně rozstřelil ohryzek na kaši.

"Běžte!" sykla do ticha.

"Něco najděte, jinak vaši nevymáchanou pusu nezachrání ani pověření od vévody!" odsekl Voksen na rozloučenou.

Trousili se pryč. Brblali a kroutili hlavami.

Esatril nepochybovala, že takové jako Voksen by těšilo ji pokořit. Mrazení v zádech rozehnala několika hlubokými nádechy a výdechy. Na okraji jejího zorného pole přetrvával vypálený Voksenův náhle nenávistný, chtivý výraz, skelný zrak a semknuté rty. Nabádala sama sebe, aby se soustředila na tu spoušť před sebou. Takhle blízko už cítila kromě spáleného dřeva i vlezlý zápach zkažených vajec.

Obcházela trosky domu po vnějším obvodu a nahlížela dovnitř přes kamennou podezdívku sahající do výše pasu. Ohořelé trámy stěn se proplétaly s torzem krovů. Žárem rozpraskanou pec s plochou na spaní zasypaly cihly komína, který s sebou strhla střecha, když prohořela. Veškeré další vybavení změnil oheň na šedobílý popel.

"Spálili ho, aby v noci nestrašil na hřbitově," pronesl dětský hlásek, který Esatril vyděsil.

Když se ohlédla, u brány stála modrooká holčička. Šmouhy od bahna již na tváři neměla, ale šaty měla pořád špinavé a promočené.

"Jak se jmenuješ?"

"Nesmím s vámi mluvit. Něco jsem našla," ukázala pravou ručku zatnutou v pěst. "Spadlo to z pana Sunkina. Neměla bych…"

"Miko!" křikl ostrý ženský hlas. "Počítám do tří!"

Děvče upustilo předmět a rozběhlo se za hlasem, nejspíš patřícím její matce.

Esatril předmět zvedla a prohlížela si jej. Byl to úlomek keramiky.

"Tohle nevyrobili místní," přemýšlela nahlas, "protože ti používají glazuru jenom na vnitřek. Tenhle tenký střípek je glazovaný i zvenku."

Schovala střep do kapsy a přešla k prostorné kovárně. Že tam vše mělo své místo a smysl, bylo patrné i po tak ničivém požáru. Ze střešních trámů, které prohořely jako první, zůstaly kusy nanejvýš loket dlouhé a naskrz zuhelnatělé.

Ačkoli Esatril měla nutkání couvnout, stejně jako na louce, kde se v rákosí u potoka schovával Bluše Bahu, nezbývalo jí než vstoupit mezi trosky a hledat. Rozprostřela svou mysl a prozkoumávala to, na co si nemohla sáhnout; jako by měla ruce ponořené ve vodě a hledala rozhraní mezi teplou a studenou ve chvíli, kdy se navzájem promíchávají. Nechala se těmi pocity vést, ale unikal jí počátek i konec.

Takhle by to nešlo! Ostré tepání ve spáncích upomínalo, že pokouší hranici svých dovedností.

Zalovila v kapse kalhot, odkud vytáhla lahvičku z hnědého skla, a z ní si do dlaně odsypala prášek růžový jako květy broskví. Rozhodila ho kolem sebe spolu s mocí zděděnou po babičce Zogii. Kolem Esatril se rozeběhly prstence růžových plamínků, jako by zapálila hustou síť pavučin. Výsledek vypadal jako souboj kocourů zachycený v prostoru růžovým práškem a sloučený do jediného okamžiku. Nebylo divu, že čarodějným hmatem nerozlišila, co je co.

Tak se zabrala do prohlížení změti tvarů, až se zničehonic přistihla v podřepu v části kovárny, kde bývala výheň.

V jemně šedém blátě z popela nacházela zuhelnatělé kusy dřeva, kladiva, kleště, utínky, průbojníky a nehotové čepele nožů, hlavice seker, surový materiál. A pak narazila na další úlomek keramiky. Bylo to hrdlo nádobky tak úzké, že by do něj nestrčila ani palec. Když k němu přičichla, čpělo zkaženými vejci.

Našla tolik střepů načichlých sírou, že jich měla plnou dlaň. Všechny, i s tím kouskem od Miky, tvořily téměř úplnou nádobku velikosti střední cibule.

Jakmile skončila s prohlídkou Sunkinova domu a kovárny, stáhla svou čarodějnou moc, a přesto se ve vzduchu vznášela zrníčka prachu jako poztrácené korálky. Jenže to musela nechat být, protože ji vyhlížel Voksen.

"Už jste skončila? Co zabilo Sunkina?"

"Večer do hostince 'Za Potokem' přiveďte všechny svědky."

"Pan Volmont vám už řekl, co lidi tvrdí, že viděli!"

"Chci to slyšet od nich."

Tlustý mládenec jí věnoval hořký úšklebek.

"Přiveďte ty, co budou ochotní mluvit." Obcházet dům od domu a vyptávat se by bylo stejně hloupé jako přiznat, že nic neví.

"Tam máte spáleniště," máchl Voksen paží k troskám. "Obyčejný lidi z toho vynechte!"

"Výpovědi mi pomůžou pocho…"

"Zeman vám řekl, co se tu stalo, ženská pitomá! Na co to potřebujete slyšet od dalších?"

"Máte ve vsi včelaře?"

"To má být zase co?!"

"Potřebuji soudek medu." Gestikulací naznačila velikost pivního korbelu.

Když tohle nevyřeším, ani pověření od vévody mě nezachrání.

Následující den dopoledne Esatril širokou pěšinou došla na ostrožnu, kde shluk letitých líp, obkroužený nízkým valem kamenů, stínil posvátnou půdu. Uprostřed bylo kolem vyhaslého ohniště rozházené zrní, co sem lákalo ptáky poplašeně cvrlikající v korunách stromů. Převržené nádoby čpěly zkyslým pivem a svazek seschlých květin po dešti ztratil půvab.

Čarodějka nacházela při důkladnější prohlídce v trávě ožehlé fleky načichlé sírou.

Zkusila prohmatat vzduch jako ve zničené kovárně, avšak čitelnější by byl i kompost plný žížal. Růžový prášek, co kolem sebe opět rozhodila, se vznášel v jakoby kouřových provazcích třpytek. Výrazněji zářil shluk v ohništi, kde pod vrstvou popela našla perleťový štítek, palec široký a dlouhý dva. Otáčela ho v prstech, ale pak nad tím pokrčila rameny a schovala předmět do kapsy, kde už měla střepy ze džbánku.

Chtěla z posvátného háje sejít do vsi stejnou cestou, kudy přišla, avšak tenoučký pramínek prachu ji lákal přes val dolů k rybníku. Nechala se jím vést skrz šeříkové keře, na nichž si všímala tu a tam stržené kůry, polámaných větví a ožehlých listů. Růžový prach dovedl Esatril k zadní brance do zahrady za Sunkinovou kovárnou, kde někdo nedávno pokácel starý strom, a dokonce z půdy vyprostil i mohutný bal kořenů.

"Že by z toho pařezu chtěl dřevo na střenky nožů a už to nestihl dokončit?" uvažovala nahlas.

Tlesknutím dlaní zažehla růžové plamínky, co k sobě přitáhly zatoulaná smítka čarovného prachu. Pak všechny pohasly a ani jedno třpytivé zrnko již nepoletovalo vzduchem. Přešla kolem zničené kovárny k troskám domu. Znovu je obcházela, prohlížela, a přemýšlela, jestli neštěstí začalo v kovárně, kde našla rozbitou nádobku, nebo v posvátném háji, kam ji zavedl prášek a našla tam perleťový štítek.

"Paní Esatril!"

Otočila se za hlasem. Od branky na ni mával muž s kudrnatými vlasy. Ve druhé ruce držel hliněný soudek.

"Poslal mě za vámi Voksen. Prý jste chtěla med, tak vám ho nesu. Viděl jsem vás přicházet támhle z vrchu, a tak jsem si řekl, že počkám."

"To jste hodný."

"Už něco víte?"

"Měli jste teď nějakou oslavu v posvátném háji? Večerní obřad, při kterém by bylo potřeba loučí, nebo tak něco?"

Včelař odmítavě zakroutil hlavou.

"Ty dary tam jsou jak dlouho?"

"Asi přímluva za Sunkina, aby ho paní Smrt přijala."

"A co děti? Nebo mládež? Neschází se v posvátném háji? Jen tak, nebo tajně?"

"Určitě ne! Ty staré lípy mají v úctě stejně jako my všichni. Děti by neudělaly nic, čím by rozhněvaly bohy. Proč?"

"Jen se ptám."

Esatril sundala z hliněného soudku dřevěné víčko, zajištěné šňůrkou. Výrazná, hutná vůně ji objala jako lesní stín provoněný pryskyřicí a čerstvým jehličím. Nabrala na ukazováček kapku hustého tmavého medu a ochutnala. Štiplavá, pronikavě sladká chuť byla jako pohlazení.

"Tak ten je! Vynikající! Děkuji," přimáčkla zpět víčko a zajistila ho provázkem, aby se nepohnulo.

"Med? Ty med? Dej! Já med moc rád."

Leknutím sebou škubla. Ten hlas s mizernou výslovností nebyl její ani včelaře.

Včelař zbělel.

"Had! Had!" hlas mu přeskakoval do fistule. Trhanými pohyby ukazoval za Esatril a upaloval pryč.

"Kdo jsi?" Vlna horka v zádech ji pobízela k útěku, ale bála se pohnout.

"Sa-hu Mao. Já hlad. Med! Med moc rád. Dát?"

"Neublížíš mi, odpovíš mi na pár otázek a dám ti med. Ano?"

Mluvčí chvíli mlčel, jako by přemýšlel, jestli si vzít med násilím.

"Hodný. Neublížit. Já chtít med."

Žár a spolu s ním zápach síry zesílil.

Esatril si dovolila ohlédnutí přes rameno, zvědavá, co to vylezlo z úkrytu. Z trosek vzlínal oblak kouře se zřetelnou hlavou a pařáty, ostatní části se rozplývaly v kouřovitém oparu.

"Czmog?" Musí to být on. Jenom on umí proměnit celé své tělo v kouř a zase se zhmotnit včetně hlavy.

"Ano," souhlasil drak s úvahou čarodějky. "Lut-un. Ne Čmog. Med rád. Moc rád."

Esatril zamrazilo v břiše z pomyšlení, že kdyby drak chtěl, jediným stiskem čelistí by jí rozdrtil lebku. Zuby a drápy bezpochyby dokázal vytrhávat ze stromů kusy dřeva, aby získal z dutin plástve medu.

"Já Sa-hu Mao. Já hodný. Med? Dej!"

Potřásla hlavou, jako by bojovala se spánkem. Zápach zkažených vajec ji dráždil v nose. Znova otevřela soudek s medem.

Kouřový drak v mžiku prosvištěl kolem čarodějky a dlouhý jazyk ponořil do hustého tmavě zlatého medu.

"Tuan Dan, tvoje domovina je daleko za mořem, Sa-hu Mao. Mluvíš dobře po našem," vyslala myšlenku k drakovi.

"Já rozumět hned. Mluvit špatná."

"Jak ses sem dostal?"

Drak nečekaně ochotně odpověděl, že žil v místech, kde včely stavěly hnízda ve skalních dutinách. Proto i s jeho možnostmi proměn bylo obtížné získat dostatek medu. A tak když neodolal vůni sladkosti, ke své smůle vlezl do džbánku, kde uvízl.

"Když pustit, muž chtít ovládat. Já ne sám. Já zlý. Já hlad. Tady moje."

"Co znamená ne sám?"

"Já bojovat. Já žít. Druhý pryč. On šupina. On žít, až oheň. Když on žít, já znova bojovat. Znova vyhrát. Tady moje."

"K čemu tě chtěli donutit? V Tuan Danu vás, lut-uny, prý loví. Je to pravda?"

"Kovárna. Lepší kov, lepší meč. My otrok. Ty čarodějka?"

"Ano. Nemůžeš tady zůstat, protože se tě vesničané bojí. Zničil jsi kovárnu a zabil kováře. Viděli to, proto zavolali mě, abych…"

"Zabila!" couval k ruinám a syčel táhlým, vysokým zvukem, jako když horká pára uniká pod tlakem úzkou škvírou.

Ne, ne, ne… Co teď? Co chceš dělat s kouřem? Hrdlo se jí přitom svíralo panikou. "Nemůžeš tady zůstat," oznámila drakovi prostý fakt. "Vesničané jsou vystrašení a nevědí, co si počít. I ve mně vidí hrozbu," přiznala. "Umím čarovat, a to je děsí. Ty jsi drak, a nejspíš jediný, jakého kdy viděli. Zabil jsi jednoho z nich. Brání se násilím, tak jako ty."

"Tady moje!"

"Tady leda umřeš! Lidi tě v těchhle ruinách nenechají. Nezastraší je syčení, kouř ani žár. Je mojí povinností hájit jejich zájmy. Včelař!"

"Co včelař?"

"Utekl. Přivede lidi. Nemáme čas. Musíme to vyřešit dřív, než přiběhnou, jinak z toho bude pořádná mela! Nemůžu dopustit, aby zemřel někdo další!"

"Já hodný. Já bránit."

"Nechci tě zabít. Tvůj druh je vzácný! Původní džbánek je rozbitý. Nechat tě tady nemůžu. A beze mne jsi ztracený." Hlavou jí bleskla myšlenka.

"Boj!" Drak zalezl do kovárny.

"Ne! To nic nevyřeší! Když zabiješ další vesničany, přijedou páni v oceli, s meči, kopími, co se nebojí. Budou se mstít. Najdou způsob, jak tě zabít."

Ze sutin zaznělo podrážděné syčení.

"Můžeš žít. Na jiném místě, daleko od lidí, hluboko v lese, kde se jistě nějaké včely najdou. Máš rád skuliny a klidná místa, že?"

Od vsi sílil křik a lomoz.

"Dělej! Okamžitě! Jak přiběhnou, budu první, koho budeš muset zabít."

Přes dvůr se mihl kouř.

Esatril zaklapla víčko soudku od medu ve chvíli, kdy přibíhali první vesničané v čele se včelařem, který hulákal, doširoka máchal pažemi a ukazoval na čarodějku. Ta soustředěně zajistila dřevěné víčko pomocí šňůrky. Přes stěnu nádoby cítila, jak Sa-hu Mao uvnitř hřeje, protože tento soudek nechránila žádná kouzla jako ten původní.

"Okamžitě všichni ustupte!" zaječela strachy, že vesničané obrátí svou bojovnost proti ní. "Ustupte! Chytila jsem to!" Popohánělo ji vědomí, že netuší, jestli vydrží lut-un uvnitř. Doufala, že jeho pozornost zaměstnává vyjídání zbylého medu.

Poslala před sebe růžovou vlnu moci, která vesničany zahnala na ústup. S nádobou od medu napřaženou před sebe proběhla uličkou mezi lidmi, dřív než někoho napadne ji chytit a pěstmi z ní vytlouct, co se právě stalo.

Utekla do stáje hostince "Za Potokem", kde grošákovi nasadila jen uzdu. Vyskočila na neosedlaného koně a s nádobou s drakem uvnitř tryskem uháněla vesnicí. Za vsí strhla koně na známou cestu, zcela pohlcena tím, co ji napadlo.

"Bluše Bahu!" Hlavou jí přitom blesklo, co to vyvádí a že by jí za tohle mohli zle ublížit.

Rákosím zašuměl vánek. Přes cestu přelétla vážka.

"To jsem já, Esatril," promlouvala k vodníkovi a pak v duchu k drakovi a doufala, že ji slyší: "Tiše! Ještě kus cesty nás čeká. Bluše nás nechá projít, jen dělá drahoty. Znám ho." Seskočila z koně a nechala ho být.

"Kam tak pospícháš?" Z rákosí vylezl vodník a s ním smrdutý odér rozkladu a rybiny.

S nádobou s lut-unem, hřející ji v podpaží, zuřivou gestikulací vodníkovi naznačovala, aby mlčel.

Naklonila se k vodníkovi a cosi mu šeptala do mrtvolně šedivého ucha. Bluše výměnu pár vět zakončil kývnutím a jemně převzal nádobu od Esatril, zatímco bojovala s nevolností.

V tu chvíli nádoba pukla jako zkažené vejce a z ní se vyvalil dým páchnoucí sírou. Nabral podobu draka a ten doširoka rozevřel chřtán, v němž žhnul plamen jasný jako roztavený kov.

Esatril leknutím vyjekla a v mžiku se ocitla na zadku. Vodník skočil šipku do rákosí.

"Ty ne pomoc! Ty prodat! Já ne otrok!"

"Pomáhám ti! Když to lidi zjistí, bude zle. Hodně zle, Sa-hu Mao."

"Vysvětlit!"

"Jsi daleko od své domoviny, Tuan Danu. Napadlo mě, že bys potřeboval přítele. A kdo jiný by ti mohl pomoci než někdo další, koho lidé považují za stvůru? Kdybych tě vypustila někde uprostřed lesů, dokázal bys tam přežít? Co kdyby tam nebylo dost divokých včel? Mohl by ses dostat do dalších potíží. A třeba horších než tady!"

Jako by cítila konopné lano utažené kolem hrdla, avšak bylo pozdě na to, aby litovala své unáhlenosti.

"Bluše Bahu. Vodník," představil se vodník, poté co naskrz mokrý a od bahna vylezl na most. "Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mně. Kapišto? Spolu se ubráníme."

"Sa-hu Mao."

"Bluše," neubránila se nejistotě v hlase, "musíte odejít. Oba. Kdyby lidé našli vás dva spolu, všem nám půjde o život."

Vodník se chvíli škrábal v pramenech špinavých vlasů. "Ubráníme se. Vodník a drak. Kdo to kdy slyšel! Bude z nás legenda. Budu mět zpátky svoje rybníky u Kazřova."

"Nedělej to. Bude tě to stát hlavu. Vesničané uleví svému strachu a pomstě. Mě oběsí na nejbližším stromě a pak dostanou i vás oba."

Sa-hu Mao se stáhl a jen přihlížel.

"Jak bys porazila lut-una?" chtěl vědět vodník.

"Schytají to i bytosti, co za nic nemůžou! Odejdi někam, kde se nebudeš muset před lidmi schovávat."

"Jak porazíš lut-una?"

Jiným lut-unem, odpověděla v duchu vodníkovi se zármutkem, aniž by měla sebemenší touhu tohle řešení zkoušet.

"Ty mít šupina?!" zeptal se Sa-hu Mao pouze Esatril. Vzrušením mu vzplanula celá kostra uvnitř oblaku kouře.

"Našla jsem ji v posvátném háji."

"Když spálit šupina, on nový drak. Já se samec bojovat. Já doma. Tady moje. Nerad boj. Spálit šupina ve správná čas. Pak samice. Ona dobrá. Ne boj."

"Jak porazíš lut-una?"

"Odejděte," naléhala Esatril. "Tady nejste v bezpečí."

"Odejdu! Daleko. Najdu med. Sám," prohlásil Sa-hu Mao a pro Esatril dodal: "Správná čas, já vrátit pro šupina. Ona samice. My spolu. Daleko. Vrátit domů. Tuan Dan."

"Pomůžu ti, Sa-hu Mao. Neodcházej!" vyhrkl vodník.

"Jak?"

"Začal bych tím, že ti dám hrnec. Vylepším ho, aby do něj pod vodou neteklo. Bude jen tvůj. Tož co?"

"Voda ne. Žádný hrnec!" sykl.

"Já nemám rád oheň. Taky nemám rád lidi. A ze všeho nejvíc nesnáším, když na mě ukazujou prstem a hulákaj nestvůra, vyžeňte ho, zabijte ho."

"Dobře. Ne voda. Ne hrnec. Hrnec nikdy. Já svoje skrýš."

Než se Esatril vydala na zpáteční cestu do vsi, pohrozila vodníkovi, že jestli ho zítra najde v rákosí, usmaží si ho na pánvi jako kapra.

"Já pohlídat vodník. My odejít." A zvlášť pro Esatril doplnil: "Ty opatrovat šupina. Já přijít ve správná čas. Z šupina samice. Pak Tuan Dan. Ty hodná. Ty mě zachránit. Děkuji."

Jakmile se Esatril vrátila do vsi, Voksen ji ihned odvlekl do hostince "Za Potokem", kde se sešlo tolik Ziršických, že mnozí z nich postávali podél stěn i mezi stoly. Všichni do jednoho byli nedočkaví a zvědaví.

Hospoda zmlkla, až to ticho bolelo.

"Czmog. Slyšeli jste někdy o kouřovém drakovi?"

Někdo se jen mračil, jiný složil ruce na hrudi. Brblali, krčili rameny.

Esatril to tedy Ziršickým objasnila: "U nás se vzácně objevuje jenom czmog. Dovede své tělo proměnit v kouř, zavání sírou a žhne žárem, že by podpálil dům. To všechno proto, aby divokým včelám uloupil med. Ničím jiným se neživí. Pouze medem. Své území si brání. Když se cítí v ohrožení, bojuje a zabíjí."

Shromážděným potvrdila souhlasem, že kováře Sunkina zabil czmog, ačkoli popis vlastností příslušel lut-unovi. Bylo to takto jednodušší.

Pokračovala, dokud jí byli ochotni naslouchat: "Znáte zemi jménem Tuan Dan? Tam czmogy používají jako otroky v kovárnách."

Z kapsy vytáhla oboustranně glazované střepy. Přerovnala je na dlani tak, aby na sebe navazovaly. Ti nejblíže mohli potvrdit, že drobný džbánek nevyrobil žádný místní hrnčíř.

"V této nádobce byl czmog vězněn. Netuším, jak k tomu Sunkin přišel. Mohl džbánek najít, nebo dostat."

V mysli ji vytanul obraz vykopaného pařezu na zahradě za kovárnou. Možná ho nechtěl na střenky nožů. Co když věděl, že tam najde džbánek s lut-unem?

"Nebo nádobku koupil. Musel ji otevřít, jinak by drak nebyl schopný prolomit kouzlo, které ho drželo uvnitř. Jakmile byl venku, sami víte nejlépe, co následovalo. Drak podpálil vše kolem sebe, zabil kováře a usadil se v troskách."

"Je pryč?"

"Ano, je pryč."

"Dokaž to!" štěkl Voksen.

Zvedla perleťovou šupinu vysoko nad hlavu a otáčela s ní, aby ji všichni dobře viděli.

"Vylákal ho med. Chytila jsem ho do soudku s medem. Bojovala jsem s ním. Sebrala jsem mu tuto šupinu. Tak přišel o svou moc. Je pryč a už se nevrátí."

Kdyby Ziršičtí věděli, že czmog je lut-un a doprovází vodníka, a kdyby věděli, že z šupiny vhozené do ohně povstane nový drak, nezdržovali by se s oprátkou. Upálili by mě zaživa na hranici! Já si ale umím nadělat do nohavic!

Dopoledne na cestě ze Ziršic do Laplaloz ji u potoka nevítal odér rybiny a slizký pocit v ústech. Rozprostřela svou moc a nenašla vůbec nic.

S úlevou ze sedlové brašny vytáhla soudek, co si koupila u včelaře, a nalila si z něj med přímo do úst.