Stojíme v koloně. Jsou tři hodiny odpoledne a já už se vidím doma.

"Už tam budem?" ptám se hipíka na sedadle řidiče. Odpovědí jsou mi auta stojící před námi. Na druhé straně pole začíná vesnice. Tam je náš cíl. Téměř na dosah a přitom daleko.

"Dřív zamrzne peklo, než se tenhle špunt pohne." Chtělo by to vystrčit křídla a ten kilometr domů doletět, jenže ani jeden z nás není francouzský řidič bílého taxi.

Hipík mlčí. Hypnotizuje kamion před sebou. Moc dobře ví, že stačí půl minuta v koloně, abych se začala nudit. Ne že by to měl jinak, jenom to umí lépe schovat.

"Ještě, že jsem se šla vyčůrat."

"Já ne." Zavrtí se.

"Chce se ti?"

Otočí hlavu ke mně a věnuje mi pohled. Ten pohled, co hovoří sám za sebe. Posune si trnovou korunu a po čele mu steče červená kapka. Když trpět, tak trpět. Ještě by si mohl přitlouct ruce k volantu. A nový letopočet začne ve chvíli, kdy se kolona pohne.

"Dobře. Tak já si raději dám borůvkovou žvejku." Hledám v tašce, až v ní mám málem i hlavu. Kdybych chtěla zvracet, jsem v ideální pozici.

"Chceš taky?" přistrčím mu balíček.

"Ne, díky, Lilith," odmítá s výrazem trpitele, co se nešel vyčůrat. Vždyť je to jen deset minut domů po hlavním tahu.

"Jěžíši, tak s tím něco udělej," naznačím mu auta před námi.

"Vypadám snad jako bůh?"

Místo odpovědi mu podávám kapesníček, aby si utřel červenou kapku na čele.

"Ono to je jenom zkouška, že? Už tomu rozumím. Zkouška trpělivosti."

V tu chvíli se auta dávají do pohybu a už znova nezastaví. Pozoruji ručičku rychlosti, jak pozvolna překračuje hodnotu třicet.

Já to pochopila a byla jsem za to odměněna. Radost mi nezkazí ani to, jak mu cukají koutky.

"Posloucháš mě?" rozčiluji se. Ta jeho stoická rozvážnost mě vytáčí až k nebeské bráně a k ní to mám zrovna já daleko.

"Jistě, že mě slyšíš! Sedíš naproti mě! Nic jako neřekneš?"

Nakloní hlavu na stranu jako ptáček zkoumající černého brouka. Kaštanově hnědé vlasy se mu svezou na stranu a on si je trhnutím hlavy odhodí z tváře. Tohle gesto se hodí k hipíkovi a jeho nadměrné bílé triko ten dojem jen umocňuje.

Mám chuť popadnout ho pod krkem a vytlouct z něj všechno, co mě na něm štve.

"Ježiši!" S protočením očí se zvrátím do židle. Zakláním hlavu a dlaní si ovívám oči. Je mi do pláče vší tou zlostí, která ve mně vře jako pekelný oheň.

"Neber mé jméno nadarmo," napomene mě tónem, jako by šlo o drobek hostie mezi zuby. Krouží skleničkou a její obsah mění svou podstatu. Voda, červené víno, bílé víno a pak znova.

"Boha jeho, já se s tebou rozvádím! A ty k tomu nemáš, co říct?"

"Jeden bez druhého nemůžeme být, Lilith. Nemůžeš rozdělit, co bez sebe navzájem nemůže existovat."

úvodní foto: pexels.com