Zázraky a náhody jsou výsledkem nesourodých okolností, které se sešly a vytvořily jedinečný celek.

Proto zázraky a náhody neexistují.

"Obětiště" je první povídka, která mi vyšla tiskem. Úžas. Nevíra, že je to skutečnost. Nadšení. Uvěřila jsem, že se to opravdu povedlo, až jsem autorské výtisky držela v ruce.

Já na něj zírala, protože moje zkušenost neodpovídala jeho tvrzení. Jaká je moje zkušenost, že jsem Renému tehdy nevěřila a nebyla mu schopna argumentovat?

První povídka, kterou jsem poslala do soutěže, se umístila na 30. místě z 33. Literární soutěž "O železnou rukavici lorda Trollslayera", neboli "Drakobijci" 9. ročník, vydaný v roce 2007.

Jakoby mi někdo mezi oči přiložil brokovnici a stiskem spouště rozmázl mozek na zdi dva metry za mnou. Takové to bylo.

Tento první střet s realitou mě neodradil. Posílala jsem další povídky do soutěží.

"Teď se to už povede! Tahle povídka je rozhodně lepší než ta předchozí!" to jsem si bláhově jenom myslela.

První desítka v nedohlednu. Se sarkasmem a ironií sobě vlastními jsem tvrdila, že mám jméno v knížce a dodávala, že v seznamu zúčastněných, když byl uveden. Slovní hodnocení na mě tehdy působila tak, že jsem nerozuměla tomu, co dělám špatně. Už vůbec mi nedocházelo, že bych něco dělala i dobře! Ke zlepšení nepomáhalo ani opřít se o moudra těch, co působí na poli české fantastiky.

Až jsem si řekla: "DOST! Mám už dost toho marného snažení! Budu psát pro sebe. Pro radost. Dokončím rozepsaný román. Jedno jak a kdy. Sama si ho vytisknu, svážu a postavím do police!"

Vydala jsem se vlastní cestou, umanutá pracovat na svých dovednostech, na rozepsaném románu a ten zbytek jsem pustila k vodě.

V době kdy jsem plánovala přepsání jedné povídky ze šuplíku, připletla se mi do cesty soutěž "Tovaryši kalamáře" a téma "hranice". Samotnou mě překvapilo, jak to téma souzní s povídkou, kterou jsem měla v plánu přepsat.

Psát do soutěží je pro mě jako v absolutní tmě střílet zanášející vzduchovkou pouťové růže. Proto jsem neměla chuť plýtvat elánem na další soutěž. Nikdy neříkej nikdy…

Neodolala jsem příslibu profesionální zpětné vazby.

Inspirace k povídce se tříbila několik let. Dějištěm příběhu "Obětiště" se stalo odlehlé místo v lesích s dlouhou historií. To klidné místo je mi blízké a já si přála děj zasadit právě sem.

Poslala jsem "Obětiště", ačkoli jsem se zařekla, že už do soutěží posílat nebudu.

Očekávala jsem NIC – další výstřel ve tmě do pouťových růží, který mine.

Neumím se trefit do vkusu porotců. Musela bych věštit, abych jakoby kouzlem napsala, co chtějí číst. Příčí se mi psát to, co má podle mého odhadu šanci na výhru. Mám svůj styl, vkus, smysl pro estetiku a umělecké vyjádření. Že to není v souladu se současnou módou a vkusem druhých? A co jako? Považuji se za umělce a nehodlám překrucovat svůj umělecký projev snahou zalíbit se. Přetvařovat kvůli přízni druhých? Předstírat, že jsem někdo jiný? Měnit svou tvorbu podle nálady druhých?

"Obětiště" skončilo nad mé očekávání nejlépe jak mohlo, ale bez možnosti na postup do antologie. Byla jsem ráda, že není zveřejněno přesné pořadí a počet bodů jednotlivých soutěžících. Vzala jsem si z popisků kategorie, co jsem považovala za užitečné a tím to považovala za ukončené.

Následovalo ticho, než obdržím hodnocení. K mému překvapení "Obětiště" bylo přeřazeno a vybráno do antologie. To oznámení jsem četla několikrát, přesto jsem měla pocit, že si ze mě někdo dělá legraci. Příprava pro vydání proběhla rychle a já začínala věřit, že se TO děje. Kdyby to byl vtip, tak by soutěž neměla vydané antologie z předchozích ročníků a já bych neměla verzi "Obětiště" připravenou pro sazbu.

Následovala znepokojivě dlouhá odmlka.

Pandemii vystřídala válka na Ukrajině.

Nezbývalo mi, než věřit, že se vše děje tak, jak se dít má. Na chod dalších procesů jsem neměla vliv. Na vzniku jedné knihy se podílí více lidí a autor je jednou kostičkou z mozaiky.

Až to vypadalo, že antologie vyšumí do prázdna. Nakonec vyšla před Vánoci roku 2022, kdy lidé nakupují více knih, avšak kniha z malého nakladatelství to nebude mít snadné, i kdyby měla propagaci. Nic. Ticho. Žádná reklama. Žádné sdílení. Knižní svět snad ani nezaznamenal, že vyšla antologie "Převeď mě". Byla ten rok jedinou knihou od nakladatelství Gorgona.

Nevím, jestli brečet, nebo se smát.

Udělala jsem, co jsem mohla, aby rodina a přátelé věděli o vydání mé povídky. Rozdala jsem výtisky antologie kamarádům. Někteří si povídku doteď nepřečetli. Nemám čas nad tím fňukat, protože nic z výše psaného mi nenaplní talíř a nezařídí střechu nad hlavou.

Nezbývá mi než se nadechnout a jít dál.

A bylo ticho!

Ticho mě provází při psaní neustále, bez ohledu na to, v jakém prostředí se nacházím.

Ticho když... hledám nápad... píšu... dělám revize...

Ticho než… organizátor potvrdí přijetí povídky… povídku zhodnotí… zveřejní výsledky… A tady to buď končí, nebo pokračuje. Ticho než… proběhne korektura… příprava pro sazbu… sazba a distribuce…

Tohle všechno je ale podružné, protože to hlavní je povědomí o knize a její prodej.

Přeji každému hobby spisovateli zažít proces, co se děje s textem, než odejde do tiskárny do okamžiku, kdy drží v rukou hotovou knihu. Byť moje je v té knize jedna povídka, tak i jedna taková zkušenost je cennější než všechna slovních hodnocení ze soutěží, co jsem dosud obdržela.

Díky tomu teď vím, že:

1. Jsem na sebe hrdá, protože se mi vytrvalost vyplatila.

2. Umístění povídky v soutěži a její eventuální vydání je podle mě o vkusu porotců či nakladatele. Vybrali si moji. Jsem za to šťastná a vděčná. Kdyby se jim do antologie hodila jiná, moje by zůstala nevydána.

3. Mé dovednosti jsou omezené. Není to žádná ostuda! Je v pořádku požádat o pomoc zkušenější a vybrat si ty, se kterými se mi dobře spolupracuje.

4. Vyplatí se na sobě pracovat, vytrvat a jít svou cestou. Znalosti, zkušenosti a zážitky už mi nikdo nevezme.

5. K vydání románu mě čeká ještě dlouhá cesta. Ani nemůže být krátká, když píšu high fantasy! Epickou, hrdinskou chcete-li. Podle všech pouček je to recept na začátečnickou katastrofu. Ok, tak to bude moje katastrofa…

Občas kouknu na rozhovory o vydávání knih, nebo se spisovateli, nebo si přečtu článek, tak mám nějakou představu, jak vydávání knih funguje. Těch překážek, co musí neznámý začínající spisovatel překonat, je tolik, až se divím, že to vůbec někdo zkouší. Do toho počítám i sama sebe (ha ha!). Naprosto chápu ty, co si chtějí splnit sen o vydání knihy a hledají vlastní cestu.

Píšu, protože mě to baví. Právě proto není podmínkou mé tvorby, aby někdo mé povídky nebo knihy vydával. A už vůbec to není mírou toho, jestli jsem nebo nejsem šťastná se sebou a svou tvorbou.

Vydání povídky je jako sníst bonboniéru před obědem. Chvilková odměna, radost a potěšení.

Když vyjdu ven na ulici, nijak nevybočuji z davu a nikdo na první pohled nepozná, že píšu, že mi vyšla tiskem jedna povídka. Jedna! V literárním světě tím na nikoho dojem neudělám.

Radost z psaní je to, co pro mě má hodnotu.

Spisovatelské začátky? To je rytí hubou v bahně, plavání motýlka v tekutém písku, uběhnutí ultramaratonu v betonových teniskach, výšlap na Mount Everest v žabkách, dobytí severního pólu v plavkách… Chápete, že jo?

Takže nádech, výdech a psát…

Piště! Piště, aby vás to bavilo, těšilo a byli jste na sebe hrdí.