Dívka štíhlá jako násada od vidlí, jimiž přehrabovala podestýlku, nabrala koňský exkrement a se znaveným povzdechem ho přihodila do přeplněných koleček.

Koňák nikdy nic nevozí a nenosí dvakrát, štěkla po sobě hlasem trenéra. Jenom nezvládla najednou odnést sedlo, uzdečku, martingal, chrániče šlach, přepravku s čištěním, jezdeckou přilbu a bičík.

Slabost se netolerovala.

Roky ověřená praxe nepřipouštěla odbočku od nepsaných tradic. Nahlas vyjádřit názor odporující koňácké pravdě bylo stejné jako načůrat do jezdeckých bot všem ve stáji. Koňácká pravda byla jenom jedna, ať měla zrovna jakoukoliv podobu.

"Kde je ta Kachna?" vrčela pro sebe dívka. Ona tady jezdila, trénovala na závody. Uklízení hnoje považovala za ponižující podraz.

Kachna nikde.

Horko. Bzučení much. Pach čpavku z močí nasáklých pilin.

Dívka s rozběhem vyvezla kolečka po vratkém prkně na vrchol haldy hnoje. S prázdnými kolečky seběhla dolů pryč od hejna odporných mušek. Vrážely jí do tváře, lezly do očí a nosu, zaplétaly se do vlasů. Div, že žádnou nespolkla.

Kachno, tohle si schytáš.

Leknutím sebou trhla, když si všimla, že po dvoře před stájí bloumá vetchý stařík oblečený, jako by si odskočil z vlastního pohřbu. Šedivé vlasy měl rozježené jako ocelové štětiny kartáče zničeného hrubým zacházením.

Dívka střelila pohledem po posuvné bráně. Při otevírání rachotila, ale ona nic nezaslechla.

"Hej! Pane!" vyrazila vstříc vetřelci.

Stařík si skelnýma očkama překvapeně prohlížel modrookou dívku, jako by ona byla ta, kdo tady nemá být.

"Kdo jste? A co tu chcete?" Ve značkovém triku a jezdeckých kalhotách si připadala jako paní stáje.

Kachno!

"Dobrý den," řekl stařík pomalu, aby pozdrav zdůraznil. "Slyším dobře. Nemusíte po mě křičet. No… Říkají mi různě. Jak bych ti to… Můžeme si tykat, děvče. Dnes, nebo až… až jindy. Stejně si potykáme. S každým si nakonec potykám. Já jsem třeba František." Tak brzy? Proč já? Ještě ne! Tak mi druzí taky říkají. František zní hezky. "František zní hezky."

"Markéta," představila se, aniž by tušila proč. "Jak jste se dostal dovnitř. Brána je zavřená. Proč tady jste, pane Františku?"

"Jak bych ti to…" podrbal se ve štětinách na hlavě. Uslzenýma očima těkal kolem.

"Hledáte něco? Ztratil jste se, pane Františku? Zavolám pomoc."

"Ne, ne."

"Pane Františku, tohle je soukromá stáj. Víte o tom? Nemůžete se tu jen tak motat." Ze staříka a jeho chování ji mrazilo v zádech. "Měl byste odejít." Založila si ruce v bok, vypnula hrudník a vystrčila bradu.

"Už musím! Je čas! Vždy chodím přesně. Vždy jsem tam, kde… no, nic. Někdy jindy, děvče. Dnes jsem nepřišel pro tebe." Nečekaně hbitě se kolem Markéty protáhl.

Než Markéta stačila zavřít otevřenou pusu a otočit se na patě, stařík zmizel za rohem stáje. Kdyby měla u sebe telefon, už by vytáčela policii.

"Hej! Pane! Františku, co to vyvádíte?! Tohle nemůžete!" Pospíchala za ním a v duchu ho titulovala dědkem pošahaným.

Málem do sebe vrazili. Markéta s vyjeknutím uskočila.

Stařík si na předloktí urovnal opatrně, jako by zacházel se spícím miminkem, zvíře s černobílou srstí. Zkroucenými prsty s nateklými klouby z umolousané srsti odstranil zetlelý list. Zpod jediného viditelného víčka tupě zíralo žluté oko se svislou zorničkou.

"Co jste to za magora?" Mrazení přešlo do čehosi hlubšího.

"Markétko, občas se dějí divné věci."

"Neříkejte… Vůbec nedýchá! Ta kočka je… A vy ji…" Markéta bezděky couvla. "Co jste zač?"

"František." Pohladil mrtvou kočku.

"To si ze mě děláte srandu, že jo? Vy sem zabloudíte kvůli mrtvé kočce?"

Stařík pokrčil rameny.

"Jak jste to věděl?" Ukázala na nehybné černobílé tělíčko.

Znovu pokrčil rameny.

"Ta kočka je… byl Frederik. Frederik von Příkopa," mlela a litovala, že nemá u sebe telefon. Cosi ji drželo na místě. Panika. Husí kůže. Mrazení. "Tak ho pojmenovala Kachna. Je to kráva, ale to je jedno." Sama jsi kráva. Je to magor! Kde jsou všichni, když potřebuju pomoc?! "No a ona mu nosila granule. Měl chytat myši. Nažraný chytí prd. A ta kráva mluvila o veterině. Prý je hubený a kulhá. Dyť je to jenom kočka. Takových bylo a bude."

"Nemáš ráda kočky, že?"

"Ne. Čůrají koním do sena a ti to pak nechtějí žrát. Kadí do pilin a to by se jeden z toho smradu poblil. Určitě to dělal naschvál."

Stařík s těžkým povzdechem spustil monolog: "Chytal myši i potkany. Měl tasemnice, ale nikdo mu nedal tabletku na odčervení. Žral zbytky jídla. Zkažené, slané a kořeněné. Kočka není prase! A tak to dopadlo. Mohl žít mnohem déle. Dožil se čtyř, ale tělíčko měl zhuntované na dvanáct. Ale ne, doprkýnka!" Stařík luskl prsty. "Zapomeň! Takové věci nemůžu povídat."

"Co nemůžete říkat, pane…? Kde jste se tady vzal?" Nevědomky se dotkla tváře, vlasů a podrbala se v týle. Uklízela stáj, vyvezla kolečka a pak měla okno. Jak jsem se dostala sem a co to je za dědka?

"František. Tykej mi."

"Cože? Tady byste neměl být. Zavolám…" Prsty sklouzla přes zip maličké kapsy jezdeckých kalhot. Nezavolám! Telefon nechala ve skříňce v sedlovně.

"Děvče, ta kočka. Kocour."

"Neříkejte mi děvče. Nejsem malá!"

"No, Frederik byl moc hodný kocour. Nesnášelas ho. Nestál ti ani za pohled. Do prázdných misek bys mu dřív kopla, než bys mu dala nažrat. Je to jenom kočka! Ať si zdechne, že?! Kateřině říkáš kráva Kachna, protože se snažila Frederikovi přilepšit. Proto ho v tom příkopu u cesty nenechala. A tebe to žralo, protože sama taková být nedokážeš. Už je mu dobře a nic ho nebolí. Umřel. A proto jsem tady. Až moc často přicházím pro zvířata, která splnila účel jako věc. Tolik krutostí musí zvířata vytrpět, než si pro ně přijdu. Sakra!"

"Vy jste magor!" O krok ustoupila. "Když ho ta kráva chtěla vzít na veterinu, tak to měla udělat. Co já s tím? Moje kočka to nebyla."

"Sakra! Tohle už dělám moc dlouho. Zapomeň!" Opět luskl prsty. Kam odchází Smrťáček, když se mu chce umřít? "Vůbec jsi tu neměla být, děvče. Měl tu být jenom Frederik a já ho měl jen odnést."

"Neříkejte mi děvče!" odsekla naštvaně. "Markéta. Jsem Markéta." Proč mu vůbec říkám svoje jméno? Uklízela jsem stáj. Kachno, ty krávo, tohle jsi měla dělat ty! Vyvezla jsem kolečka a pak? Nevěděla. "Cože jste to měl? Odnést mrtvou kočku? Jste úchylák! A magor."

"František. Zítra budu třeba Tibor," pospíšil si, protože se Markéta otáčela k úprku. "Nechtějí umřít, když mě vidí, ale oni mrtví už jsou. Já je jenom odvedu. Neměla jsi tady být." Zhluboka se nadechl, luskl prsty: "Zapomeň. Běž se projet."

"To je skvělej nápad! Proč tu uklízím hovna? To má dělat Kačena."

"Jo, jo. Užij si vyjížďku a zlom vaz. Tak už běž. Zapomeň na mě."

Markéta se otočila, slepá ke staříkovi s mrtvým kocourem v náručí.

"S kým ses to bavila?" To na dvůr před stáj přišla Kateřina ve vytahaném triku a teplácích, avšak pohledem těkala kolem sebe, nesoustředěná na Markétu.

"S nikým. Nevím, co jsi slyšela. Dodělej stáje."

"Marki, neviděla jsi náhodou Frederika? Vždycky přišel na zavolání."

"Ne?" odtušila. Nejraději by černobílého blešivce nakopla za to jeho protivné kňourání, ale on před ní vždycky utekl.

"Snad si všimneš, jestli někde neprošel, ne?"

"Nevím. Nehledím po tvojí kočce."

"Které stáje máš udělané, Marki?" Kateřina naložila do koleček lopatu a vidle.

"To snad poznáš, ne? Jak dlouho tu jsi?" S bradou vytaženou nahoru prošla kolem.

Kateřina nahlédnutím do stájí zjistila, že je přehrabané pouze jedno stání a ostatní jsou netknutá. To by se v její stáji nestalo. Než stačila úvahu dotáhnout do hořko bolného konce, vyšla Markéta ze sedlovny s postroji pro svou klisnu, se kterou trénovala na hobby parkur a dělala z toho mistrovství republiky.

Kateřina sotva dokončila odbyté stání po Markétě, když zaslechla hlasitou výměnu názorů trenéra a Markéty, ukončenou nadávkami a svižným klapáním podkov.

Kdy se to pokazilo? ptala se Markéta sama sebe. Zpětně jí celý den připadal divný od samého začátku. Uklízela stáje místo Kateřiny. Pohádala se s trenérem. A pak se to seběhlo strašně rychle. V jednu chvíli se krokem vracela z vyjížďky a otěže držela volně prověšené, aby si klisna protáhla šíji. O setinu vteřiny později viděla obrovského vlčáka, jak skáče klisně po hrdle.

Ve stejnou chvíli, kdy hrábla po otěžích, si pomyslela, že to je ten čokl, co vláčí majitele podél ohrad a útočí na koně. Klisně ujely podkovy na asfaltové silnici a při otočce si málem sedla, ale stejně dokázala vykopnout po psovi.

Markéta zavřela oči. Znovuprožívanou panikou jí bušilo srdce stejně divoce jako v tu chvíli. Svět se jí smrskl na vlající hřívu a psa dorážejícího ze všech stran. Ani ječet nedokázala.

Snažila se klisnu otočit ke stáji a pobídnout do cvalu, aby psovi ujela. Najednou letěla. Zamrzla v pádu vzhůru nohama. Zpomaleně viděla podkovy, odletující bláto. Pes se klisně připletl pod břicho a ona ho trefila.

Pak něco křuplo.

Probrala se do zářivě bílého světla, pípání a syčení přístrojů. Nevěděla, kdo je a kde je. Mluvila na ni cizí žena v bílém plášti. Ještě stihla spatřit své řasy a světlo procházející skrz víčka, než opět zmizela. Znovu procitla do temného šera. Skrz výplň dveří viděla světlo chodby. Chtěla pohnout hlavou na stranu a zjistila, že jí krk v jedné pozici drží tuhý límec.

Někdo na židli vedle ní si odkašlal.

Tep ji vylétl stropem do dalšího patra a přístroje to bezchybně zaznamenaly.

"Takhle to nemělo být, Markétko."

Chtěla zaprotestovat, že není Markétka, ale jako by jí hlasivky nefungovaly.

Do jejího zorného pole se naklonil vetchý stařík ve staromódním kvádru.

"Kdo jste?" podařilo se jí zasýpat.

"František," odtušil. "Nebo Tibor. To je jedno. Spadla jsi z koně, děvče, a operovali ti krční páteř."

Nechápavě zírala na staříka s rozježenými vlasy a byla si jistá i pod vlivem léků, že jí je povědomý.

"Proč já?"

"Neměla jsi tam být, Markétko. Jsem starý, své poslání dělám už moc dlouho. Nářky starého Smrťáčka tě nebudu obtěžovat. A ujela mi pusa a takhle to dopadlo. Tak to nemělo být. Omlouvám se."

"Něco jste… řekl? Já si pak ublížila?" Uvnitř lebky se jí převalovala ledová tříšť. Ačkoliv se snažila uchopit myšlenky, unikaly jí.

"Zlom vaz… Nemyslel jsem to tak doslova. Vlastně to znamenalo pravý opak. Jenže… jsem měl přijít jenom pro Frederika. Už jsme si potykali, ale tvůj čas ještě nenadešel. Přijdu později. Do té doby na mě zapomeň."

Odpoledne, hned po škole, Kateřina psala referát do dějepisu. Chtěla to mít, co nejdříve hotový, aby mohla ven. Ovšem co napsala to poškrtala. Vytrhla stránku ze sešitu, zmačkala ji a zaúpěla, když koulí papíru minula koš na druhé straně pokoje.

Začala znova. Myšlenky jí utíkaly ke koním. Představa střídala jedna druhou v kaleidoskopu toho nejúžasnějšího. Do snění se jí vkrádaly starosti o Frederika a lhostejnost Markéty.

Nevydržela déle mučit sama sebe a vyrazila ke koním. Stáj našla podivně tichou. Markétin trenér jí pověděl, že Markéta je v nemocnici s poraněnou páteří a že se v brzké době na koně neposadí.

Kateřina navštěvovala Markétu v nemocnici, jenže při každém setkání si toho řekly méně a méně. Jednoho dne Kateřina nedošla a Markétino peskování jí nechybělo.

Bylo by jí dobře, nebýt starostí o Frederika. Jakmile byla u koní, pokaždé se někde objevil. Krmila ho a on se při tom nechal hladit. Na veterinu ho nikdo vzít nechtěl a ona na to z kapesného neměla. Kudy chodila, vyhlížela černobílého kocoura.

Po více než týdnu se smířila s tím, že je pryč. Zapálila mu svíčku u sebe v pokoji a doufala, že už ho nic netrápí.

Uplynuly více než dva týdny od Marketiny nehody, když jen tak bloumala okolo stájí. Pořád doufala, že Frederik odněkud přiběhne, zamňouká a otře se jí o nohu.

Nevědomky Kateřina zašla za stáj, kde v koutě malé, nepoužívané ohrady rostl bezový keř. A v tom si u jeho paty ve vrstvě tlejícího listí všimla něčeho světlého.

"Já tušila, že se nezatoulal!" rozeznala kostřičku kočky a místy chuchvalce černobílé srsti. Konečně mohla truchlit.

Došla si pro rukavice, lopatku a do dózy od pamlsků pro koně uložila kostičky a zbytky kůže, co si nevzal čas. Lihovým fixem zaškrtala název pamlsků a místo něj napsala "Frederik von Příkopa" a pohřbila kocoura na zahradě pod jabloní.

zdroj foto: pixabay.com