Když se někdo rozhodne nevidět prvky fantasy ve fiktivním středověkém příběhu, tak tam pro dotyčného to fantasy není a nebude, i kdyby v tom příběhu víly jezdily na jednorožcích.

Smutné? Pravdivé.

Člověk vidí jenom část světa kolem sebe a to ostatní je ve tmě jako pohled přes hledáček fotoaparátu. Cokoliv mimo vymezené pole je pobuřující a nepřijatelné. Opakovaně jsem schytávala kritiku od lidí, kteří uznávali jen to své, vše ostatní pro ně bylo v nemilosti. Obhajovat si svou verzi, úhel pohledu a záměry znamenalo kopat si vlastní hrob.

A mě to připadalo jako velká škoda páchaná na začínajících spisovatelích. Snadný způsob, jak zabít tvořivost, je podvolit se přístupu "můj názor a postupy jsou jediné a správné". Místo toho, aby nové nápady dostaly šanci, jsou zašlapány do země.

Zažila jsem to ve výtvarné tvorbě jako náctiletá, takže mi ta zkušenost dala sílu kutit si středověké fantasy po svém.

Psaní je umění. Výsledné dílo je jedinečným vyjádřením osobnosti tvůrce.

Spoustu času jsem strávila studováním něčeho, abych to nakonec nepoužila.

Čtenáře zajímá příběh a jsou jeho konzumenty. Je to jako jít do restaurace. Lidé se chtějí dobře najíst, chtějí chutné jídlo, vkusně naservírované a v příjemném prostředí. Ruku na srdce, kdy jste u jídla v restauraci uvažovali nad tím, co všechno zaměstnanci restaurace musí vědět, umět a udělat, aby uspokojili apetit hostů?

Co se skrývá za tvorbou (nejen) středověké fantasy fikce?

Pojďme nakouknout do zákulisí.

Co to je středověk?

Odpovím pomocí dvou citací:

"Za počátek středověku je nejčastěji považováno svržení posledního římského císaře Romula Augusta 476; za konec středověku dobytí Konstantinopolu (Cařihradu) Turky v roce 1453, nebo objevení Ameriky v roce 1492."                   Všeobecné encyklopedie Diderot (Praha 1999, svazek 7, str. 309)

"konvenční označení evropského umění mezi stěhováním národů a renesancí (5. – 6. až 1. třetina 16. stol.). Pojem středověku se objevuje v 15. a 16. stol. u humanistů, kteří považovali staletí mezi rozpadem antického světa a svou dobou za epochu úpadku a nazvali ji středním věkem; obdobně usuzovali o umění dané epochy…"                                                                Slovník pojmů z dějin umění (Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Odeon 1991, s. 198)

Tyto definice platí pro Evropu. Jiné části světa mají odlišný vývoj. Slovo "objevení" ve spojení s Amerikou a rokem 1492 by mělo být v uvozovkách, protože do Severní Ameriky prokazatelně dopluli Vikingové v 11. století.

U nás do období středověku patří období stěhování národů, tedy Germánských kmenů a Slovanů. Následuje období Velké Moravy, proslulé počátky křesťanství u nás a skvostnými šperky. Po pádu Velké Moravy získává na důležitosti Praha a rod Přemyslovců. Začíná období románského slohu, známé hlubokými, zdobnými portály kostelů. Po románském slohu přichází období gotiky a po Přemyslovcích vládu přebírají Lucemburkové. Rozmáhá se hradní architektura, kostely jsou vysoké s lomenými klenbami, což vyžaduje množství opěrných oblouků.

Ačkoli je ze Slovanského období mnoho nálezů, je to zoufale málo. Z následujících období jsou dochovány obrazy, sochy, písemnosti, církevní i světské stavby a mnoho dalšího, podle čehož je možné si udělat lepší obrázek té doby.

Je to stručné a velmi schematické. Ovšem cílem tohoto článku je zabývat se středověkem ve vztahu k fantastice. Ačkoliv jsem zacílila na středověk, je možné to vztáhnout i jiná období historie a jejich propojování s prvky fantasy.

Fantasy je to, co se vymyká normálu

Tak zní poučka. Ale…

Kde je hranice mezi historickou korektností a fantasy?

Rozptyl, kde fantasy ve středověku začíná je obrovský a každý to má nastavená jinak. Zásadní vliv na to má znalost a zapálenost do historie a fantastiky.

Nestačí Vikingovi do ruky strčit glazovanou holbu s kovovým víčkem, aby to bylo fantasy. Vymyká se to dějinám, ale fantasy to není. Ani kdyby tento Viking jezdil na jednorožci, stále to nebude fantasy. Aspoň pro rýpavé jedince.

Někomu stačí, že si Svatopluk v devátém století oloupe pomeranč. Někdo potřebuje kouzla. Pro jiné je všechno tohle málo.

Pro někoho jsou pegasové a draci fantasy. Někdo to zařadí do mytologie, jako fantasy prvek tyhle bytosti popře a označí to za klišé.

Nejednou jsem zažila, že laik označí Slovany za Kelty a překvapí ho, že v českém raném středověku lidé neznali brambory, papriku, rajčata a tropické ovoce.

Jak středověk uchopit a nezbláznit se z toho?

1. přesné zpodobnění středověku:

Spisovatel si nastuduje historii, archeologii, umění a dogmaticky se řídí aktuálními poznatky a neuhne ani o píď a dosáhne tím věrohodné rekonstrukce.

Co to znamená v praxi? Doslova v praxi. Nakoukneme pod pokličku historické rekonstrukce a experimentální archeologie.

Nelze mít oděv z ručně tkané látky, ušitý ručně nití upředenou na kolovratu, sedět u stolu sešroubovaného křídlovými matkami, pít pivo z plastového kelímku a říkat tomu historická rekonstrukce. Paradoxem je, že můžete spát na nafukovací matraci a ve spacáku, když stan zůstane zavřený před diváky. Můžete užívat moderní léky a nosit kontaktní čočky.

Nevýhodou je, že veškeré dochované nálezy jsou jen nepatrný zlomek toho, co kdysi existovalo. Jako příklad budiž pravěké kultury, které nesou jména podle typu keramiky nebo lokality – kultura šňůrová, zvoncových pohárů, moravská malovaná, bukovohorská.

I věrná rekonstrukce je dedukce na odborné úrovni. Také si přizpůsobujeme historii k obrazu svému, což funguje jako barevný filtr při focení. Kdo křičí, že nikoli, nechť si vzpomene na Tróju.

Trója byla legendou, mýtem, pohádkou do chvíle, než ji Heinrich Schliemann našel podle popisů v eposu Ilias.

S přibývajícími nálezy a s vývojem techniky se rozšiřují poznatky a upravují se datace. To, co platilo v polovině minulého století za fakt, dnes neplatí.

"Živí Slované se nám nedochovali." To jsou slova doktora archeologie, na jehož přednášky jsem chodila.

Nemůžeme se mrtvých zeptat, jak se jim v jejich době žilo. I kdybychom odpověď znali a uplatnili v tvorbě, jak by na to reagovali čtenáři? Pochopili by to? Ztotožnili by se s hrdiny příběhů? Zvlášť jednalo by se o témata hodnoty člověka jako lidské bytosti, muže a ženy, sexuality, rasismu, vzdělání, víry…

2. Volné uplatnění středověku:

Nejde do extrémů jako první možnost, čímž vychází vstříc širšímu okruhu čtenářů. Autor knihy mezery v poznatcích vhodně výplní, aby období a prostředí bylo věrohodné. To se děje i v první možnosti, ovšem rozdíl bych objasnila jako rozdíl mezi vědeckou a populárně naučnou literaturu.

Vyznavači této podoby fantasy středověku se držívají konkrétního období, jak ho známe z naší historie. Mohou se opřít o historii, archeologii, umění a mytologii. K tomuto pevnému základu jsou přidány prvky fantasy – ožívají bájné bytosti, bohové a kouzla. Výhodou je, že čtenáře provází v celém příběhu jedno období.  Výhodou i nevýhodou je, že fantasy může přecházet do mytologie.

3. Fiktivní fantasy středověk:

Tak tohle je punk, ze kterého vyznavači umělecko-historické korektnosti dostanou infarkt.

Středověk (starověk, novověk) slouží jako výchozí materiál pro vytvoření fiktivního světa. Pravidla tady určuje tvůrce. Ovšem kdo by si myslel, že stačí náhodně smíchat to a ono, byl by na velkém omylu. Naopak kromě znalostí historie, umění a příbuzných věd se chtě nechtě autor příběhu bude zabývat otázkami například z přírodovědných oborů. Nebo naopak těmi praktickými.

Jako příklad budiž: 

Kolik kilometrů denně je schopný urazit jezdec na koni? Jaké to je spát venku, když mrzne? Jaké je to být šlechticem, od malička se učit válčit, obchodovat, jezdit na koni? Jak vypadá bažinaté ústí řeky do moře bez zásahů člověkem?

Vždyť si vymýšlíš!

V tomhle směru vnímám podceňování fantastiky a fikce. Jako kdyby vymyšlený svět byl pouhé snění, útěk a vůbec něco méně než držet se skutečnosti.

Můžete jet na výlet do Prahy a pak do toho místa zasadit příběh a uplatnit vlastní prožitky nebo se nechat inspirovat historkou někoho jiného.

Abych viděla Icromo, kde se odehrávají důležité události z příběhu "Z toho se nevyklubeš", prohlížím historické mapy, domy a hrady, kreslím si vlastní mapy, náčrty domů, čerpám ze svých znalostí dějin umění a zkušeností s rekonstrukcí historie, ale nikdy nebudu moci jet do Icroma na výlet jako do Prahy. V tomhle je psaní fikce náročné.

V tvorbě fiktivních světů rozlišuji dva přístupy:

1. Fiktivní svět, který reflektuje naše (pozemské) dějiny.

Lze si vybrat konkrétní období, lokalitu a události, které jsou konzistentní, a přepracovat tento základ do úplně nového celku. Čtenář v tom vycítí například italskou renesanci, Slovany, španělské baroko, avšak je to výrazně pozměněné oproti výchozí inspiraci. 

Je taky možné vytvořit fiktivní historii, k čemuž vedou otázky co kdyby. Spisovatel si vybere nějaký okamžik v dějinách, kdy se události výrazně změní oproti tomu, jak je známe, a příběh do této fiktivní doby zasadí.

Například: Co kdyby neproběhly světové války a dál existovaly monarchie?

2. fiktivní svět, který jde vlastní cestou.

V tomto případě známé dějiny, historie, kultury a také současnost slouží jako inspirace, ze které vzniká nový svět. Tvůrčí mysl je otevřená novým věcem a může se vyřádit.

Touto cestou vznikají úplně nové světy, civilizace, kultury, jejich dějiny a tradice.

Oba přístupy mají svá ale…

Fiktivní svět je koláž, dílo slepené z nesourodých kousků, které vytváří jedinečný celek. Je velmi náročné, aby to fungovalo. Nejednou jsem se více zabývala informacemi pro tvorbu prostředí než psaním samotným. Stojí to spoustu času. Současně je radost tohle tvořit a sledovat, jak svět roste.

Fiktivní (středověké) fantasy světy jsou pro mě své, jedinečné a odlišné od nám známých dějin. Mají vlastní pravidla, geografii, historii, kultury, národnosti a další, byť vychází z nám známého světa kolem nás. Dokud nebude objevena mimozemská civilizace, tak známe jen tu naši a podvědomě ji bereme jako mustr pro fiktivní světy. Proto považuji za chybu poměřovat fiktivní světy dějinami, jak je prožila naše civilizace. Jako lepší možnost mi připadá, aby byly fiktivní světy posuzovány sami sebou.

Ačkoli si za svým názorem stojím, je na čtenářích, aby si příběh užili, vyložili a posoudili po svém.

Pro spisovatele to může být hodně frustrující. Dají si na příběhu záležet a pak za své záměry schytají kritiku.

Po zkušenostech se zpětnou vazbou od lidí, co fiktivní světy posuzují nám známou historií, jsem se naučila říkat, že píšu středověkou fikci s prvky fantasy. Přesně to je "Z toho se nevyklubeš". Je pro mě snadnější vytvořit fiktivní svět než se snažit dosáhnout korektní věrohodnosti, která je pomíjivá.

Jako čtenáři konzumujeme příběh, aniž bychom tušili, co se skrývá za jeho vznikem.

Ať už si spisovatel zvolí pro své dílo, jakoukoliv možnost, tak to vyžaduje vzdělaní. Pokud psaní fikce myslíte vážně, potřebujete víc než znalosti ze základní nebo střední školy. Ve svém případě jsem ráda za čtyři roky vysokoškolského studia teorie dějin umění a rekonstrukci historie, která mě provází polovinu mého současného života. Hodně mi to pomáhá při psaní Z toho se nevyklubeš. Přesto mnoho informací hledám a stejně není nad vlastní zkušenost.

Je na každém zvolit si, co mu vyhovuje. Důležitá je radost z tvorby.

Naslouchejte vnitřnímu hlasu své múzy.

Pište!