DUHOVÁ KAVÁRNA

2 + 1 povídky

Povídka patří mezi 13 dalších povídek ve sborníku na abstraktní téma čísel 2 + 1. Všechny vznikly podle Povídkového nenávodu.

Povídky chytí, dojmou i rozveselí. Nikdy není tak zle, aby člověk nemohl být šťastný.

"Vyměním koberec. Ta hnědá je strašná."

"Jsem blbá," vynadala si a bylo jí do pláče z toho, jak se cítí.

Zírala na křiklavě žlutý dům s tmavě modrými okenicemi. Na fotkách v realitní kanceláři vypadal malebně, avšak teď to byla jen třípatrová fasáda utiskovaná šedivými kolosy.

Co kdybych utekla? Představovala si, jak se otáčí, odchází a kouká na vlastní záda. Pak mrkla a bylo to pryč. Zůstala jistota, že smlouvu podepíše.

Partner. Ex, opravila se. Ex jí dal měsíc, aby se odstěhovala. Dlouho to mezi nimi fungovalo na setrvačnost, v tichosti a bez hádek. Pokud se vůbec potkali, mluvili spolu pouze o tom existenciálně nutném. Jemu zavonělo moře a lodě. Zhlédl se v nekonečné křivce horizontu. Ona tomu nerozuměla. Nedávalo jí smysl trávit hodiny za volantem na dálnicích, bát se vln a větru na moři a zvracet přes palubu. Snažila se tolerovat jeho rozdílné zájmy, udržovat jejich vztah – a pak zjistila, že plachtí s jinou. Byla ochotná mu odpustit, když se rozejde s tou druhou. Rozešel se… s ní, ne s milenkou.

A teď stála tady. Smutná. Opuštěná. Ztracená. Cizí sama pro sebe a neviditelná pro druhé. Plevel zahozený na hromadu k dalším plevelům. Zničená a odsouzená chřadnout.

Představovala si svobodu zářivou jako onu žlutou fasádu a modré okenice, a ne že bude mít slzy na krajíčku.

"Paní Kalesková?" oslovil ji muž v bílém tričku a představil se jako realitní makléř. Jeho musel hřát snad i úsměv, protože ona potřebovala svetr. Vytahaný, za pár korun ze second handu a šedivý stejně jako její nálada.

Vzal ji dovnitř domu. Ukazoval, vysvětloval, ale kolem ní to proplouvalo. Předsíň upravená na kuchyň. Koupelna s toaletou. Pokoj s kobercem v barvě psích výkalů. Žádný nábytek ani obrázky. Jen garnýž bez záclon a odér nedávno vymalovaných zdí.

Čisté a prázdné jako začátek jejího single života.

Tohle má být můj domov? Tady budu spát? Vařit? Sprchovat se? Takřka viděla oblečení odložené na zavřeném prkýnku toalety.

"Jak se vám líbí?" zeptal se makléř a stále z něj vyzařovala přirozeně dobrá nálada. Zoufalci by pro tohle kouzlo vraždili.

Je hezký, myslela si a hned si vyhubovala: Hlavně se nezamiluj. Ex ti dal kopačky a bydlíš u matky, která tě u sebe taky nechce.

"Kdy se mohu nastěhovat?"

Stačilo vyřídit dokumenty a stála před žlutým domem. Tentokrát za sebou táhla obrovský kufr a v něm své všechno, vyplňující každičký milimetr krychlový zavazadla. V ruce držela klíče. Cizí, studené, její.

"Je můj," musela to říct nahlas, když úplně zpocená vytáhla kufr do třetího patra a zavřela za sebou dveře. Ale stejně měla pocit, že se zbláznila.

Posadila se na zem a snažila se nepanikařit.

První dva měsíce kolem ní prosvištěly jako šinkansen. Stres, zmatky, výdaje… a až po nich klid, uvolnění a síla.

Seděla v kavárně pod duhovým slunečníkem a v duchu děkovala svému ex za kopačky. Upíjela matcha latte a uzobávala lentilky. Bylo jí hezky jako už dlouho ne. Než se přestěhovala, neměla ponětí o kavárně, kde kromě zákusků nabízejí i různé bonbony.

Měla jsem odejít, když poprvé nasedl na loď, přiznala si a s gustem rozkousala modrou lentilku. Pá pá moře, milenko číslo jedna. Pá pá milenko číslo dva, za kterou jsi mě vyměnil.

"Ahoj, Agi," pozdravila ji kamarádka Sabina, spolužačka ze základní školy. Náhodou se potkaly na ulici a roky odloučení jako by ani nebyly.

"Nad čím přemýšlíš? Tenhle tvůj výraz znám." Než se posadila, objednala si u procházející servírky dvojité cappuccino a máslové sušenky.

"Singl a švorc," řekla bez kontextu. "Přehrávám si poslední tři měsíce, jak to bylo šílený, protože jsem musela koupit úplně všechno, a ještě zaplatit zálohu. Aspoň práci jsem měnit nemusela, i když dojíždím přes půl města."

"Spala jsi na nafukovací matraci."

Obě se tomu zasmály. Teď už to šlo, ale když jí Sabina pomáhala skládat skříň a postel, obě to obrečely a zoufalství spláchly sedmičkou shirazu. Teprve na začátku měsíce Agátě zůstaly peníze, které utratila za křeslo ve výprodeji a konferenční stolek.

"Jaké by to mohlo být za rok? Nedávno jsi měla jenom kufr a teď bydlíš," uvažovala Sabina. Namočila máslovou sušenku do cappuccina a ukousla ji dřív, než mokrá část odpadla.

Agátu polila zima a žaludek se jí zhoupl při představě, jak volá partnerovi a on to nebere. Připravuje společnou večeři a on nepřijde. Plánuje romantický večer a on nemá náladu a jde s kamarády na pivo.

Strčila si do pusy lentilku, aby nemusela odpovídat. Vybrala si žlutou. S každým křupnutím cukrovinky drtila i to špatné, co už měla za sebou.

"Vyměním koberec. Ta hnědá je strašná," prohlásila Agáta.

Troufala si maličký byt nazývat domovem. Ten pocit byl křehký a zároveň nádherný jako zmrzlá bublina. Ale její, nepodmíněný soužitím s někým druhým. Před třemi měsíci ji nenapadlo, že by něco takového mohla někdy cítit.

"Co když se zamiluju?" řekla nahlas a už to nemohla vrátit.

Sabina se zakuckala cappuccinem.

"Pořídím si psa. Obláček chlupů a bude se jmenovat Laskonka. Musím se zeptat, jestli můžu mít v bytě psa."

Vzpomněla si na usměvavého makléře, který ji bytem provázel.

Hlavně se nezamiluj! Odsunula červenou lentilku a strčila si do pusy fialovou.

"Můžeš se zamilovat. Co by ne?" Sabina upila z šálku.

"Do psa. To bych mohla. Ten neuteče na moře za milenkou."

"Zamilovat se můžeš do kohokoli a čehokoli. No tak, Agi," pobídla kamarádku, aby si vzala červenou lentilku.

Agáta kamarádce vyhověla a v duchu naříkala, co to vyvádí. Cítila v břiše lehkost a šimrání, když Sabina pozvedla červenou lentilku jako hostii nebo svatý grál.

"Tak na lásku."

Obě sluply své lentilky a rozesmály se.

Jsem svá. Píšu pro radost z tvorby, protože chci, protože můžu a protože mi psaní nikdo nemůže vzít. Proto Duhová kavárna putuje za vámi právě tímto způsobem a jako součást sborníku, kde povídka od počátku měla své místo.

Sborník dva plus jedna povídek si můžete stáhnout jako pdf zdarma a bez vyplňování mailové adresy na stránkách Martiny Heš, tvůrkyně Povídkového nenávodu a zakladatelky Spisovatelského cappuccina.

foto: pixabay.com a Martina Heš