Děvče s modrými tvářemi

"Mami! Mami!" ječela holčička a tryskem běžela přes dvůr.

"Neřvi, Unriko! Já tady vařím. Teď nemám čas. Běž si hrát sama."

"Táta jede!" Dlaněmi plácala mámu do stehen a skákala kolem ní.

"Já tě slyším! Přestaň mě bít!" Odtáhla od sebe dítě, odhodlaná dál míchat hrách, aby pěna neutekla na plotnu.

"Táta! Táta!" ječela Unrika. Poskakovala po kuchyni a blonďaté copy jí létaly kolem hlavy.

"Běž mu naproti. Jdi ho přivítat."

Holčička s výskotem vyběhla na dvůr. Chvíli bylo ticho a v tom na dvoře zarachotila kola povozu, zaklapaly podkovy tažných koní. Koně ržáli a postroje cinkaly.

"Mami!"

Žena s povzdechem odsunula hrnec z horké části plotny a následovala volání dcery na dvůr.

Postarší muž chladnokrevníkům nalil do žlabu vodu, takže mohl v klidu odepínat postroje, zatímco koně pili.

Vstříc hospodyni v zástěře pobídla koně jezdkyně v černém s vlasy zastřiženými těsně pod uši. Modrá šerpa dala vyniknout plnoštíhlým křivkám. U levého boku měla jezdkyně nůž dlouhý tak, že by to mohl být krátký meč.

"To jste si pospíšila, černomágu," řekla hospodyně místo pozdravu.

"Unrika?" kývla černomág k holčičce, která na ni zírala a cucala si přitom prst.

"Mami, proč má modrý obličej?"

"To se tak občas někomu stane. Přijela se na tebe podívat. Tak běž blíž, ať si tě může prohlédnout," popostrčila dceru k černomágovi. Mezi muži a ženami s darem ovládat temnotu nebyl žádný rozdíl, proto ženy, ačkoli hovořily jako ženy, používaly označení černomág v mužském rodě.

Žena v černém seskočila z koně a dřepla si, aby děvčátku byla blíže. Pobídla ji gestem, aby za ní přišla: "Jenom se na tebe z blízka podívám. Nemusíš se bát."

Děvče se nejprve podívalo po matce, až pak poslechlo.

Černomág se usmála na děvčátko: "Unriko, jsi malá nadaná holčička. Teď ti nařizuji, spi!" Poslední slovo zdůraznila jako povel pro psa.

Unrika se bezvládně sesula k zemi, ale než upadala, černomág ji zachytila.

"Její moc se ještě neprojevila, ale modré tečky na tvářích skutečně má. Je dobře, že jste si toho všimli tak brzo. Jakmile by se její nadání rozvinulo, nemohla by s vámi zůstat. Cech se o ni dobře postará."

Černomág posadila děvče do sedla své grošované klisny.

"Opravdu si Unrika nebude nic pamatovat?" zeptal se pantáta, který předstíral neúčast.

"Nebude nás hledat?"

"Postaráme se o to. Dostane nové jméno. Odteď budou černomágové její jedinou rodinou." 

Odpověď rodičům zjevně stačila, protože vydechli úlevou a část napětí z nich opadla. Pantáta si nechal do dlaně odpočítat deset zlatých.

Poté se černomág vyhoupla do sedla grošované klisny, urovnala si do náruče bezvládné tělíčko děvčátka a klusem vyjela ze dvora.

Matka se vrátila k vaření hrachu, jakoby Unrika nikdy nebyla, a pantáta odvedl oba tahouny do stodoly.