Sněhuláci jsou neživí. Jejich duše, energie - říkejte tomu, jak chcete - s úsvitem mizí. Přes den zůstává jen neživý sníh, ozdobený klacíky, starým hrncem, mrkví a kamínky či uhlím. Nicméně hravé dětské ruce mají ohromnou moc tvořit a tak dát život hroudám sněhu.

Když ulice ztichnou a sníh je oranžový, nebo neonově bílý v záři pouličních lamp, sněhuláci ožívají. Nečekejte závan síry, záblesky nebo kouř. Nic tak efektního. Sněhulák neožije jako strašidelný klaun v krabici pod postelí. On je mnohem záludnější.

Takřka bez pohybu vyčkává na nic netušící oběť. Maličký ptáček, toulavá kočka, hladová myš, králík, ale ti velcí sněhuláci prý zvládnou ulovit i psa, nebo dokonce slabého bezdomovce. Děti mohou být klidné, protože jsou nedotknutelné podle pravidla: "Nekousneš ruku, co tě stvořila."

Loví tak, že nenápadně jakoby v poryvu větru pohnou větvičkou, zapíchnutou v kouli, co jim tvoří ruku. Pokud mají místo sněhových rukou jen klacíky, tak i s nimi umí nepatrně cuknout. Napodobují vrzání a křupání sněhu, aby upoutali pozornost oběti. Občas dokonce pohnou mrkví, pokud jim ji někdo dá místo nosu.

Ptáček, přilákaný zvuky a drobnými pohyby, usedne na sněhulákovu větvičku...

CHRAMST!

Vzduchem zavíří pár pírek a je po ptáčkovi.

Mlsný, hladový zajíc zatouží po mrkvi, tak se opře předními packami a jak se tak natahuje po mrkvi...

CHRAMST!

Zůstane nanejvýš pacička pro štěstí a o tu se postarají toulavá zvířata.

Stačí, když si kočka v noci hraje v blízkosti sněhuláka a její osud je zpečetěn. Pes zvedne nohu, aby sněhuláka počůral, aneb: "To je moje!" Než první žluté kapky zkropí sníh, je po psovi.

Bezdomovci doplácí na slabost pro alkohol a jiné, omamné látky. Ztrácí sami sebe, vrávorají, mluví z cesty, takže sněhulák je ideální opora, parťák nebo dokonce přítelkyně. Tak, vážení, není! Takové lidi velcí sněhuláci žerou.

Až se budete v zimě pozdě v noci vracet domů přes park, obejděte sněhuláky velkým obloukem. Jinak by po vás mohl zůstat leda palec pro štěstí.