"Čau, mami, sem doma," houkla Gabriela z předsíně. Hodila tašku, do kouta. "Mami?" Znepokojení, že nedostala odpověď, se jí zavrtělo v břiše jako něco živého.

"Mami?" došla do kuchyně.

Seděla u stolu a do skleničky od vína si nalévala Fernet.

"Co to vyvádíš?" Chvíli jí trvalo, než její dospívající mozek zpracoval, že se máma doslova ožrala za bílého dne.

"Ty už jsi doma, Gabi?" zažvatlala máma. Oči měla rudé a nateklé od pláče.

Než Gabriela odstranila láhev Fernetu z dosahu mámy, ta do sebe stačila obrátit skleničku, co si nalila.

"Co se děje, mami? Nikdy jsem tě neviděla opilou. A ty jsi vyžahla skoro půl litru Ferneta!"

"Ozval se tvůj táta."

"Já nemám tátu." Téměř hmatatelně cítila, jak jí z tváře mizí barva. V břiše cítila cosi jako ploutve, oblázky a hmyzí nožičky, jak se snaží dostat ven.

Se vzlykáním máma odpověděla: "Tvůj táta je představený v radě nekromantů. Od září nastupuješ do internátní akademie pro nekromanty."

"Cože? Můj táta je nekromant?!"

"Zdědila jsi jeho nadání. Musíš jít na nekromantskou. Zaplatil ti školné," vzlykla máma a posmrkaným kapesníčkem si utřela oči.

"Já nechci! Jsem přijatá na přírodovědu!" Gabriele se v nitru za ohlušujícího praskotu roztříštilo zrcadlo. Střepy se rozletěly do všech stran a z každého úlomku se smála vize budoucnosti, na kterou se těšila.

"Půjdeš na nekromantskou. Musíš tam jít."