ABSURDUM

Absurdum. Tímto slovem bych shrnula svou účast v soutěžích. V případě této povídky jsem si řekla, že se chci pobavit tím, jaké dostanu hodnocení.

Do druhého kola jsem nepostoupila. Já to ani nečekala.

Povídka vznikla během pěti minut na základě toho, co se mi opravdu stalo. Příběh ponechávám v původním znění. Opět platí, že dnes bych to napsala jinak.

U jednoho okýnka paní řeší něco zdlouhavého, druhé je uzavřené a u třetího sedí sova v letech. Hádám jí padesát plus. Peříčka kolem tváře má udržované, dokonale učesané a lesknou se, jako by poprášené třpytkami. Oči, oranžové jako květy aksamitníků, má obtaženy černou linkou.

Usměji se na ni, protože v tu chvíli zvažuji, co se musí soví ženě dít v hlavě, aby si namalovala linky ve stylu kočičích očí.

Na modrém saku se zlatými portami se vyjímá náhrdelník se smaltovaným štítkem, který určuje její příslušnost k panskému rodu.

Můj pozdrav a žádost o dopisní obálku vyruší sovici při pilování drápků, nalakovaných pastelově růžovým lakem. Její netečný pohled přímo křičí, že nemám styl ani původ. Říká mi tím, že by nejraději pokračovala v manikúře, protože já jsem pro ni jen obyčejná ženská unavená po osmi hodinách ve fabrice, kam by žádná sova nikdy nešla ani na pohovor. Takové jako ony obvykle sedí na recepcích nebo v kancelářích a prsí se svými rodovými štítky.

Sovice mi odmítá prodat obálku, že to u ní prý nejde.

"Ale já tu obálku potřebuji, abych ten dopis poslala! Tady máte napsané listovní služby!"

"Na téhle pokladně to nejde. Musíte jít za kolegyní."

Pohledem přes rameno zjišťuji, že za druhým okýnkem sedí vcelku obyčejná žena, až na koňskou tvář s olivovou pletí a hřívou vlnitých vlasů prorostlých mechem a trávou.

Sylvána.

To, co řeší s paní, vypadá na dlouho. Obě se soustředí jen na sebe navzájem a okolí si vůbec nevšímají.

"Nemůžete mi tu obálku prostě prodat? Jen tak? Ten dopis budu dnes posílat."

"Nejde to," demonstrativně ťuká do klávesnice. "Musíte za kolegyní."

Rozhodnutá, že odtud neodejdu, zaujímám pózu v diskrétní vzdálenosti za paní, co řeší jakousi důležitou záležitost, kvůli které sylvána za pultem dokonce telefonuje.

Jsem odhodlaná tady stát do soudného dne, jakkoliv je to hloupé kvůli obálce a doporučenému dopisu. Autem jsem sem jela v dopravní špičce, tak neodejdu s přihláškou domů, abych tohle absolvovala znova o den později. Tím bych nic nevyřešila, jenom by to byla ztráta času v koloně a další nafta propálená v autě. Směšné je už to, že ve dvacátém prvním století nestačí elektronická přihláška.

Čekám.

"Ty ten dopis nepošleš, holka," syčí na mě žena u okýnka. Otáčí hlavu v nepřirozeném úhlu, jakoby její krk měl více než sedm obratlů. Škvírkou pootevřenými rty nasává vzduch.

Ani ona není člověk. Nevím, co je zač, ale člověk určitě ne.

Zalapám po slovech a couvám od čáry diskrétní zóny o dva kroky. Přitom došlapuji na cosi pevného a uskakuji stranou.

Rychle se omlouvám drobnému, tlustému pánovi v montérkách.

Cosi zabručel, se sovicí vyřešil, co potřeboval a byl pryč. Vypadal docela lidsky, ale nejspíš to byl gnóm.

Prošlo dalších pár bytostí, vyřídily své záležitosti a odešly.

Čekám.

Sovice na mě po chvíli křičí přes celou poštu: "Haló, paní, co potřebujete?"

"Tu obálku! Dneska to potřebuji poslat." Ta otázka vůbec nedává smysl. Vždyť sovice ví, že jsem tady kvůli obálce a odeslání dopisu! Obálku mi odmítla prodat! Dvakrát! Já ty sovy nechápu. Můžu to poslat zítra z jiné pošty, nebo zítra odtud, nebo až další den, domýšlím tuhle absurditu až do hořké konce, že tu přihlášku nezvládnu poslat a semináře se tak nezúčastním.

Sovice přechází útrobami zázemí pošty k zaneprázdněné kolegyni, aby zjistila, jak to vyřešit.

"Vemte od paní pět korun a nechte mi to bokem," říká sylvána, soustředěná na rozjednanou záležitost.

Vždyť tohle řešení jsem navrhovala! Co když cedulka "listovní služby" je jenom formalita? Prodej obálky je přece listovní služba a prodat mi ji nemohla. Odešlu ten dopis vůbec?

Naštěstí vše už běží hladce.

Obálka s přihláškou a projektem uvnitř zůstává u sovice, úspěšně přijatá k odeslání za adresátem.

Odcházím z pošty s motýly v břiše, že jsem dokázala tak jednoduchou věc jako poslání dopisu. Ovšem ne ve světě, kde lidé jsou menšinou ve spodní části společenské pyramidy. V duchu jásám radostí, že se zúčastním semináře o ekologickém zahradničení. Teď už přihláška není v mé moci a já můžu jen doufat, že ji pošta doručí příjemci.

zdroj foto: www.pexels.com